Holocaust - pronásledování a genocida Židů, Romů a dalších skupin, jež nacisté považovali za méněcenné - patří k nejhrůznějším zkušenostem celých lidských dějin. A to nejen počtem zavražděných, ale též metodou vyhlazování, které bylo organizováno státem za využití rozsáhlého byrokratického aparátu a moderních technických prostředků. Milióny mužů, žen a dětí byly bezcitně zavražděny ve jménu ideologie, jež hlásala nadřazenost tzv. "germánské rasy". (zdroj: http://www.holocaust.cz/)

Přiznám se, že nejsem politicky nijak vyhraněna a snažím se řídit zdravým rozumem. Nikdy jsem se ještě nezúčastnila žádné demonstrace a ani nejsem typ, který si touží s někým měřit síly. Moji rodiče však zažili válku jako děti a z jejich vyprávění vím, co se za války dělo. Proto mne děsilo, že by někdo chtěl oživovat tak hrůznou historii, jakou období 2. světové války dozajista bylo. Zároveň jsem měla, pochopitelně, také strach. Nepochybovala jsem o tom, že neonacisté nepřijdou s „prázdnýma rukama“, ale budou vyzbrojeni. Chápala jsem proto, proč mě lidé i média kolem mne přesvědčovala, ať raději zůstanu doma a do ničeho se „nemíchám“. Řeknu Vám, že to bylo opravdu těžké rozhodování. Přes tato všechna pro a proti nakonec zvítězilo přesvědčení, že budou-li proti neonacistům stát jen policisté, maximálně politici, dosáhnou tak neonacisté svého. Budou spokojeni, že se jim podařilo občany zastrašit, a zároveň budou schopni zcela vážně tvrdit, že zrušení jejich pochodu byla vlastně jen politická zvůle.

Již zmiňovaného dne, v sobotu, jsme se proto s přítelem vydali k Staronové synagoze, abychom se mohli zúčastnit pietního setkání. Přestože bylo ošklivé počasí a „psa by ven nevyhnal“, byla jsem překvapena nejen tím, kolik zde bylo v tomto nečase lidí, ale také tím, že jsem zde potkala, mimo politiků různých politických stran, také jiné veřejně známé osoby, jako např. Jiřího Mádla (rozdával informační letáky) nebo Jana Potměšila, který by při případných střetech neměl zajisté lehkou pozici. Lidé na setkání projevovali své sympatie s židovským národem také tím, že si na oblečení lepili žluté židovské hvězdy, kterými byli Židé za války označováni. Všude kolem nás byly kordony policistů, jak republikové, tak městské policie.

Protože sobota je pro Židy dnem šabatu, který trvá od pátečního do sobotního západu slunce, byly projevy u Staronové synagogy vedeny pouze skrze obyčejný tlampač-bez přívodu elektrické energie. Během této doby totiž zakazují pravidla šabatu Židům jakoukoli práci, včetně zapínání elektrických spotřebičů, řízení auta, užívání výtahu a podobně.

Po této akci následoval protest na Staroměstském náměstí. Zde zazněla řada proslovů od význačných osobností z politického, náboženského a kulturního světa. Na závěr zazněla česká hymna, kterou si zazpívali všichni účastníci této demonstrace společně. Setkání na Staroměstském náměstí bylo tak klidné, že ani přilehlé restaurace vůbec z bezpečnostních důvodů nezavíraly a my jsme si mohli, po této akci – celí prokřehlí – dát grog a „svařák“.

Osobně musím říci, že díky práci policie a dalších bezpečnostních složek jsme po celou dobu protestů a ani cestou domů nezaznamenali ani jeden střet. Jediné co, dle našeho vnímání, odlišovalo tento den od ostatních „běžných“ sobot, byl zvýšený počet houkajících sirén z povzdálí tohoto dění a častý přelet vrtulníků nad našimi hlavami. Až ve večerních televizních novinách jsme zjistili, k čemu všemu docházelo mimo tyto poklidné demonstrace. Jen doufám, že to byla moje první, ale i poslední demonstrace v životě ;o).

Vzhledem k těmto událostem mi proto dovolte, abych vám všem popřála mír a klid,a to nejen o svátcích vánočních.

projevy na Staroměstském náměstí

František Bányai, předseda Židovské obce

shromáždění na Staroměstském náměstí

rozchod účastníků demonstrace