Ptáče pískalo a celé se strachy třáslo. Poskakovalo, jak jen mohlo, co nejdále od Barči. Přiznám se, že jsem v životě ještě nezachraňovala žádného opeřence z tenat zcivilizované „přírody“ pražského sídliště, a proto nemám žádné zkušenosti jak postupovat v takovýchto případech. Nevěda odkud ten chudáček vypadl, začala jsem pátrat po stromech v nejbližším okolí. Hnízdo jsem sice nenašla, ale nedaleko posedával holub hřivnáč.

Co dál? Zavolala jsem tedy mobilem svého přítele, který o přírodě ví přece něco více než já. Poradil mi, ať na něj nesahám a hlavně odtud odvedu psy. Když jsem se za půl hodiny vracela zpět, Barča mi utekla opět k transformátoru a zase „hlásila“. Ptáče bylo pořád na zemi, jen o kousek dále. Začalo se stmívat a já měla obavy, nechám-li to pískle tak jak je, že noc nemusí přežít – buď z podchlazení nebo že ho něco „sežere“. Bála jsem se ale také toho tvorečka vzít jen tak do rukou a odnést ho k nám domů. Usoudila jsem, že nevím-li si rady, obrátím se na odborníky. Jako častý divák různých pořadů o zachráněných zvířátkách jsem si na internetu vyhledala záchranou stanici v Praze – Jinonicích a zavolala jsem tam. Poradili mi, je-li to možné, ať holoubě přendám do vystlané krabice a přivezu jej k nim do stanice. Udělala jsem, jak mi v záchranné stanici poradili. Vystlala jsem krabici od ovoce a šla do tmy hledat malého sirotka.

Jenže, zkuste ve křoví a různých odpadcích zcivilizované „přírody“, za tmy, najít něco malého a opeřeného. Do záchranné akce jsem musela opět povolat Barču. Baruška dostala povel „hledat“ a tak se pustila bez řečí do práce :o). Její čumáček byl najednou přisátý k zemi jako vysavač. Nejdříve šla na místo, kde byl ptáček naposledy, pak se vrátila tam, kde jsme našli opeřence poprvé. Měla jsem čím dál tím větší strach, že pískle už nenajdeme, že už se stalo něčí večeří. Přesto jsem to ani já, ani Barča nevzdávala. Povzbuzovala jsem Barušku, ať nepřestává hledat, a poskakovala jsem za ní s baterkou v jedné a s vystlanou krabicí v druhé ruce, přes haraburdí a výmoly – asi jako to mládě v podvečer. Najednou začala Barča znovu hlásit. Přiběhla jsem k ní celá udýchaná a plná napětí, jestli nenašla něco nebo někoho jiného – třeba ježka. Byl to on! Ptáček se vystrašeně choulil u betonových desek a už strachy ani nepískal. Rychle jsme ho s přítelem přendali do připravené krabice.

Všichni jsme měli z nálezu tvorečka radost, ale také z Barušky, bez které bychom ho sotva našli. Pochválili jsme Barušku a ona si vědoma důležitosti chvíle, začala krabici hlídat jako vlastní. Vypadala jako otec čerstvě narozeného dítěte. Rychle jsme nasedli do auta a s holoubkem uháněli až do Jinonic. Přiznám se, že cesta se trochu zkomplikovala mým orientačním smyslem „potrefeného holuba“ :o) a podařilo se nám tzv. „zakufrovat“.

Cíle jsme přesto, ve finále, dosáhli a holoubka předali hodné paní v útulku. K našemu překvapení nám řekla, že holoubě není holub hřivnáč, ale jedná se o „obyčejného“ holuba, který by však do rána jistě zemřel vyčerpáním, chladem a hlavně hladem (podle volátka zjistila, že již několik dní nejedl) a že se ho takto patrně zbavil někdo, když vyklízel balkón v paneláku.

Domů jsme dorazili až pozdě v noci. Přiznám se, že při pohledu na lásku, s jakou paní z útulku přebírala toho „obyčejného?“ holoubka, mi došlo, že snad přece nezáleží na tom koho (v jakém postavení, vzácného či chráněného) zachraňujeme. A co Vy? Rozmýšlíte se, chcete-li někomu pomoci, jestli za to vůbec stojí?

Pozn. autora: více o jezevčici Báře a jejím parťákovi Benovi nejdete v Nejtkově archivu z března 2007 pod názvem: "Nikdy neříkej nikdy aneb Co si upřímně přejete, to se vám také splní".