Vyskočil jsem z autobusu, vzal si příruční tašku s doklady a penězi a šel si pro své taxi. Zeptal jsem se dispečera taxikářů, kolik by asi takový třičtvrtěhodinový výlet do Ciudad Juarez v Mexiku stál. Zavolal jednoho podmračeného mexického chlapíka, který vypadal jako vůdce banditů Calvera ze Sedmi statečných. Ten přikývnul a řekl mi: "Sedmdesát dolarů". Bylo to dost peněz, ale stálo to za to.

Nasednul jsem s připraveným foťákem a rozjeli jsme se. Taxikář se mě ptal, odkud jsem. Pak jsme se bavili o Evropě. Propletli jsme se pár set metrů k hraničnímu přechodu na mostě přes Rio Grande. Byla tu velká zácpa, policisté a celníci mávali rukama a volali: "Jeď! Jeď!" Jen jsem držel v rukou v taxíku pas a zamával s ním, ani jsem ho nemusel ukazovat. Projížděli jsme okolo podobných budníků, které mají výběrčí na dálnici. To byly celnice do Mexika. V každém z nich seděl úředník a mával:" Jeď! Jeď!"

Byla tam auta, autobusy, taxíky, mikrobusy, do toho zástup pěších. V prostředku jednosměrného mostu jsem byl v Mexiku. Díval jsem se dolů z mostu na Rio Grande, ale nějak jsem řeku nemohl najít. Snad ji uvidím cestou zpátky.

Mexičané chápou, že když už jednou jsou na světě, je to pro ně radost, slavnost, fiesta. A tu si přece nebudou kazit nějakým mudrováním, jak to udělat, aby se měli ekonomicky v budoucnu trochu líp. Žijí přece teď, tady, a to se musí hned teď vychutnat. A k tomu, aby život vychutnali, mají hudbu, rytmus v těle a jižanskou ohnivost a bezstarostnost. Je vidět, že mají méně problémů a méně starostí, než hombre ze severu.

Ale čas utíkal a já musel říci mému šoférovi, že je čas vrátit se za Rio Grande zase do Spojených států. Zkušený taxikář to chtěl vzít zkratkou přes zadní ulici tržiště, ale tam stál velký náklaďák a vykládal zboží. Calvera, tedy můj řidič, zamumlal jakousi španělskou nadávku a jel druhou ulicí. Šlo to pomaleji a já se starostlivě díval na hodinky. A hned jsem se ho zeptal, proč vlastně Rio Grande nebylo z prvního mostu vidět. Zasmál se a řekl, že mi Rio ukáže. Popojeli jsme k druhému mostu, který zase byl jednosměrný pro cestu do USA. Zase jsme byli v proudu aut, autobusů, taxíků a chodců, jenže směrem zpátky to šlo pomaleji. Na mostě jsme se sunuli rychlostí chodců, kteří šlapali do USA vedle nás. V prostředku mostu mne šofér vybídnul, abych vylezl ven, vyfotil si proti nám na druhé straně mostu stoupající město El Paso a abych se také podíval dolů na Rio Grande.

Nojo, Rio Grande, kde vlastně je ta slavná řeka? Díval jsem se z mostu dolů a nějak jsem řeku hned nemohl nalézt. Až potom mi došlo, že je to ten úzký proužek kalné vody, který teče pod prostředkem mostu asi v šířce tří čtyř metrů, podobně jako Botič v Nuselském údolí. Jak je to možné? Koryto bylo přitom široké skoro padesát metrů, zarostlé travou, na americké straně na ně navazovalo nádraží v El Pasu. Kdybych si odmyslel ten most a šel po lávce pro pěší, připadal bych si, jako když jdu z Radlic po lávce nad Smíchovským nádražím. Jen by tam chyběl ten úzký hubený Botič.

Takže už jsem zase zpátky v USA.

Jenže ono to s návratem není tak jednoduché. Zase držím v ruce pas jako při cestě tam a ukazuji ho příslušníkovi americké pohraniční kontroly. Jenže ten mi ho vezme z ruky, kouká se do něj a pak chce, abych vylezl z auta. Listuje v pase, dívá se na mne, něco říká svému kolegovi. Ten se také dívá do mého pasu, pak na mne a něco se mne ptá. Říká pořád: "Bon, bon?" Pak mi došlo, že říká born? Narozen kdy? Řekl jsem "najntýn forty sevn," a myslel, že tím to zkončilo. Ale chyba lávky, pánové mi pokynuli, abych je následoval. Taxík musel zajet na stranu. Napřed se mi podívali do tašky, zda tam něco nepašuji. Ale našli jen knihu, použité ponožky, dvě malé konzervy, džus, vodu a nakousnuté jablko. Patrně usoudili, že jsem nějaký rafinovanější případ. Dovedli mě do přilehlé kanceláře, kde se mě ujali další dva jiní pánové. Ti byli v košilích s kravatami a věnovali mi náležitou pozornost. Napřed jsem je poněkud pobaveně pozoroval, ale pak jsem si vzpomněl, že autobus nebude čekat. Pánové zjevně nepospíchají jako já. Ale já zase nemohu dát najevo spěch, bylo by to podezřelé. Ptají se, co jsem tam dělal. Opakuji, že jako turista z České republiky vím o tom, že nemusím mít při cestě z USA do Mexika vízum. Tím pádem jsem si tedy odskočil při cestě autobusem z Fort Worthu do Los Angeles a San Francisca v El Pasu do Mexika. Jenom na tři čtvrtě hodinky, pak mi jede dál autobus. Chtěl jsem se jako turista prostě podívat na chvíli do Mexika. Ukazuji jízdenku z autobusu. Měl jsem dokonce i Reboarding check, potvrzení, že patřím mezi cestující právě této linky. Vím, že mám v ruce všechny potřebné trumfy pro propuštění "bez ztráty kytičky". Jde jen o to, aby to příslušní páni včas pochopili a nezdržovali mě.

Ale oni mě zatím zdržují. Berou si na paškál moje vízum a svítí si na něj úzkou baterkou. Zkoumají razítko, málem se musím smát, koukají na to přes baterku jako husa do flašky. Pak si vyťukávají na počítači moje jméno a dívají se do centrální databáze, jestli jsem náhodou nepřilétl odněkud z vesmíru. Zjišťují ale, že jsem řádně prošel pasovou kontrolou na letišti v New Yorku dne prvního července a mám platné vízum, pas i pobyt v USA do Silvestra.

Potřeboval jsem tu jejich hru trochu urychlit a tak jsem jim ukázal kromě jízdenky také zvací dopis od přítele MUDr. Dalibora. Na dopisu bylo Daliborovo razítku, velké jako kolo od vozu, s nápisem "Obstetricians ang Gynecologist of Lima", tedy porodník a gynekolog z Limy, stát Ohio. Dále si mohli pánové přečíst v angličtině následující text: "Dear Stanislav, jsem velmi rád, že tě mohu pozvat na turistickou návštěvu Spojených států. Očekávám tvůj příjezd v červenci 2004 na čtyři až pět týdnů. Doufám, že rád navštívíš turistické atrakce v Ohiu, Kentucky, Coloradu, Utahu a v Kalifornii. Velmi rád ti zajistím stravu a ubytování. Doufám, že se ti Amerika zalíbí tak jako mně. Tvůj Dalibor. Přednášející profesor na univerzitě v Cincinnati".

Bylo vidět, že dopis na pány zapůsobil dobrým dojmem. Abych dojem zvýšil, ukázal jsem jim svoji navštívenku, vyrobenou pro návštěvu v USA. Kromě mého jména a adresy tam bylo také, že jsem přednášející heraldiky na Akademii výtvarných umění v Praze. Podruhé jsem zažil, že navštívenka, kde je napsáno cosi o přednášení na vysoké škole, v USA účinkuje jako kouzelné mávnutí proutkem, skoro jako "Sezame, otevři se!"

Páni úředníci ještě vyslechli mého taxikáře, který naštěstí neujel a čekal na mne. Ten potvrdil, že jsem seděl v autě a nikam neodbíhal. Vrátili mi tedy doklady, zasalutovali a propustili mne. Byl nejvyšší čas, když jsem dorazil v taxíku zpátky na autobusové nádraží, motor autobusu běžel a cestující nastupovali. Potřásl jsem si rukou s Calverou a vyrazil ve třináct dvacet pět směrem na Nové Mexiko a Kalifornii.

Stanislav Hošťálek