Místo, kde vyrůstá budova NTK, se dá najít jednoduše. Nad střechy okolních domů se tyčí k obloze čtyři žluté jeřáby. A ty jsou zatím to jediné, co ční nad úroveň okolního terénu. Zatím se stále staví v jámě.

Poté, co jsem se neúspěšně snažil dostat se na staveniště vjezdem pro náklaďáky, se úspěšně setkáváme s paní Popracovou, a ta – zdejší ostřílená návštěvnice – mě vede do kanceláře STK ve žlutočervené budově z montážních buněk pro helmu. Bez ní se totiž na stavbu nesmí.

Od rána vládne v betonem se postupně plnící díře pracovní cvrkot, který působí dojmem „každý ví, na kterém místě má být a co dělat“.

Přímo na místě se studují stavební výkresy. Dřív, než se něco začne dělat.

Nebo i v průběhu práce.

Tam, kde obvodové zdivo dosáhlo uřčité výšky, je možné demontovat/odvařit zemní kotvy…

… a zasypat volný prostor zpět zeminou.

Nosné zdi a pilíře zatím ční k nebi, než je překryje strop a podlaha dalšího podlaží.

Občas jsou zabalené do fólie. Ne snad aby jejich hladký pohledový beton někdo neohmatal, ale kvůli zabránění příliš rychlému vysychání.

Občas dělníci ve spojení s různými pomocnými konstrukcemi vytvářejí zajímavé komposice.

Systém podpěr bednění stropu zase působí dojmem neprostupného hustého lesa.

A když se to vše navíc zrcadlí v kalužích, je vskutku těžko říci, co je co a kde je kde.

Budeme mít ve sklepení nové knihovny ussurijského tygra, nebo se tahle pevná klec také stane výztuží skrytou v hladkém betonu?

Již hotové patro podzemní části čeká v klidu a tmě na svůj další osud. Vyfotit se mi podařil jedině pohled přes rampu pro automobily zpět do světa světla.

Tam na mě již čeká usměvavá paní Popracová, …

čerstvě dokončené armování dalšího pilíře, …

žlutočervený systém bednění postupně zakrývající obvodové klecoví, …

i náš pan průvodce a dozor vyprávějící právě…

o mechanismech, …

které umožňují plynulé zakřivení onoho tvaru „sférického čtverce“ budoucí NTK.

Občas pracovníci, co jsou „venku“, pomáhají těm „za mřížema“.

Ještě jeden pohled na pány chystající strop, sypající zeminu… A ten pán uprostřed?

Ten vytírá bednění, aby bylo pěkně čisté a beton na dalším pilíři krásně hladký.

A když jsem vylezl pár žebříků, tak na některé známé siluety, co se na ně hledívá vzhůru na kopce, se hledělo rovně a ty kopce taky nějak zeslábly.

U paty jeřábu byly všechny předměty takové menší než obvykle.

Ty dělníčky taky nějak nebylo najednou vidět.

Za chvíli si však oko zvyklo a především díky pestrobarevným vestám jsem je začal rozeznávat.

Ale ani když jsem nastavil na objektivu nejdelší ohniskovou vzdálenost, nemohl bych rozeznat jednotlivé tváře a zavolat třeba „Láďo, víc doleva! Co to tam děláš, Pavle?“

Tak jsem sešel po žlutém žebříku dolů, …

nechav tam nahoře blíž k nebi jeřábníka opět samotného, a šel do podzemí metra a naší přízemní kanceláře, kam nikdy Slunce nezasvítí.

Lukáš Kalivoda