Teď je ale jaro, chvílemi venku počasí spíše letní. Užíváme jej s Josefkou dosytosti, v hostivařském lesoparku, ve Stromovce, teď právě ve Zdicích u babičky. Každodenní několikahodinový pobyt venku stal se pro mě nejen příjemným rozptýlením, ale i jakousi drogou. Nedovedu si představit, že bychom celý den strávily (nebo strávili) doma.

Dříve jsem takovou potřebu procházek neměla - ostatně změnilo se toho v mém životě v posledním roce opravdu hodně... Kupříkladu poslední fejeton, který jsem psala před svým odchodem na mateřskou, pojednával o našich prvních andulčátkách. Byla čtyři, každé mělo své jméno a byla jsem schopná je rozeznat. Když je Jiřík odnášel prodat, bylo mi moc smutno. Asi před měsícem stejně odnášel už šestou várku malých žlutých andulek, bylo jich sedm, jména dostaly první tři, jen jsem nějak nevěděla, které to zrovna jsou. Voliéra jich byla plná, tak jako náš byt jejich pískotu, takže se mi spíše ulevilo, když se vydaly na pouť za novými majiteli. Ostatně - není nejmenší důvod nevěřit, že náš velmi úspěšný chovný pár přivede na svět ještě mnoho potomstva.

Nejen andulkám nestíhám teď věnovat tolik pozornosti, kolik bych chtěla. Každá matka (a snad i někteří otcové) vědí, že malinký člověk zvládá s přehledem požrat takřka všechen čas pečujícího dospělého. Totiž ne že by se nedalo stihnout ještě něco jiného než zabezpečení potřeb dítěte, ale je to jaksi složitější. Bez dítěte můžete plánovat, co kdy a jak uděláte. S robětem nikoli. Nejste pány svého času. A když už máte pocit, že jste alespoň trochu ovládli rytmus svého zlatíčka, zaručeně dojde k nějaké radikální změně, která vše postaví na hlavu. Od té doby, co se Josefína začala sama přemísťovat, myji nádobí v několika nestejně dlouhých etapách, v pauzách odbíhám a odtrhávám ji od květináče s fíkusem, z něhož radostně malinkými prstíčky vyrýpává hlínu a rozhazuje ji po koberci (v lepším případě) nebo láduje do pusy (v tom horším případě) - vyjmenovávat další raubírny je myslím zbytečné, neboť u všech malých dětí stejné...

A tak se mohu nějaké činnosti věnovat trochu soustředěněji pouze tehdy, pokud Josefka spí. Podle všeho je pro ni spánek ztrátou času, a tak jsem se naučila tyto chvíle maximálně využívat. Do jakýchkoli činností vrhám se radostně, protože mi trvají právě jen tak dlouho, kolik je nezbytně nutné. Konečně může mít člověk také pocit z dobře vykonané práce!

Obě Josefčiny babičky jsou sice pražské, mladé a plné elánu - ale pracující. Tchýně naštěstí jen na poloviční úvazek, takže mi už dříve pomáhala tím, že obvykle jednou týdně brala Josefínu na procházku, a já měla pro sebe víc než jen hodinu jejího spánku. A když mi pan ředitel nabídl, jestli bych nechtěla pro knihovnu zase aspoň trochu pracovat, dohodly jsme se bez problémů na hlídání. Debaty o zoubcích, plínkách, kašičkách atd. jsou sice pro matky od mrňat přínosné, ale je třeba občas změnit téma. Zkrátka - na práci jsem se moc těšila. (A celé odpoledne pro sebe! Bez dítěte zavěšeného na kalhotách!)

Za rok se změní hodně věcí. Dokonce i v knihovně :-). V Dejvicích se staví jako o život, v Klementinu už zdaleka neznám tolik zaměstnanců, jako jsem znávala, kdo nechodí na obědy, dostává stravenky, automat na kafe je nový, počítače s přístupem na internet se přesunuly ze studovny do haly služeb... Něco však zůstalo stejné, a přesto mě to překvapilo: plynutí pracovního času. On tedy ne že by si nějak poklidně splýval, taky dělá kotrmelce, přemety, pádí, klopýtá a upaluje. To nepochybně. Jenže máte-li na nějaký úkol osm hodin denně, pět dní v týdnu, přistupujete k němu jinak, než když máte čtyři hodiny v jednom odpoledni. Teď už věřím, že se mi podaří vklínit do obvyklého pracovního časoběhu ten můj zrychlený. A že se povede v bývalé počítačové studovně připravit zajímavou výstavu (nejen) o historii STK.

Lenka Patoková