Dva archeologové - PhDr. Michal Tryml z Památkového ústavu a PhDr. Ivana Fridrichová-Sýkorová z Archeologického ústavu AVČR Praha, mimo jiné vedoucí archeologického výzkumu uskutečněného od září do prosince 2006 v místech, kde bude stát naše nová knihovna. Trojlístek doplňuje moje maličkost.

Patřičné vzdělání v oboru archeologie mi sice chybí, ale tento vědní obor, který nechává nahlédnout do dávné minulosti, mě stejně jako každého milovníka historie okouzluje. A tak se snažím pozorně poslouchat a alespoň se odborně tvářit. A o čem je řeč? Snadno uhodnete, že o historii místa, jehož budoucnost je pro nás žhavým i ožehavým tématem, místa, kde už zanedlouho budeme hledat cesty do hlubin študákovy duše... Nyní však na chvilenku zapomeňme na stavební ruch a velkolepé plány, ponořme se naopak do hlubin podzemí naší nové technické knihovny v Dejvicích a podívejme se očima archeologů do její historie i geologické minulosti.

„Tak co? Objevili jste něco zajímavého?" Zpovídám ještě promrzlé vědce, kteří se zrovna vracejí z výzkumů dalších dejvických lokalit. Odpověď je jednoznačná: „Samozřejmě a je to zajímavé!" A zajímavé to opravdu je a moc! Pokusím se výklad reprodukovat, tak jak jsem ho jako laik pochopila, a doufám, že vás, milé kolegyně a kolegové, zaujme stejně jako mne a jmenovaní odborníci se na mě nebudou pro značné zjednodušení celé složité situace zlobit.

Takže asi takto: Po odstranění vrchních vrstev zeminy bylo v místě, určeném pro stavbu NTK, odhaleno původní koryto Dejvického potoka (někdy nazývaného též Veleslavínský). Tento potok, dlouhý zhruba 3 km, protékal územím Dejvic do doby, kdy byl z důvodu mohutné výstavby koncem dvacátých let minulého století stažen do podzemí. Zde spoutaný trubkami, skrytý a veřejností zapomenutý, dál odvádí svou vodu do Vltavy a hučením upozorňuje archeology, že i když je pro současné pražské chodce neviditelný, je stále stejně silný. Na březích původního potoka bylo zachyceno staré germánské osídlení z období prvních 400 let našeho letopočtu - tzv. doby římské, neboli stopy jeho přítomnosti v podobě kulových jamek a hliníku (tedy jámy na dobývání hlíny - technici pozor nezaměňovat s aluminiem!) s drtidly, jimiž staří Germáni rozmělňovali - drtili obilí. Pozůstatky jejich obydlí bohužel nalezeny nebyly, jelikož z důvodu rozvodňování potoka si je stavěli ve větší vzdálenosti od vody (tedy mimo dosah uváděného výzkumu). Lze je ovšem s určitostí předpokládat v blízkém okolí. Částečně se zprávy o jejich nálezech dochovaly v ústním podání z dob stavění okolních domů, archeologický výzkum však tenkrát proveden nebyl.

Uvedenými nálezy ovšem výzkum neskončil. Podzemní prostory nové knihovny budou hluboké, a tudíž i archeologové měli možnost ponořit se hlouběji do historie. Nyní by však pro lepší pochopení byla na místě malá lekce z geologie, která by objasnila ukládání jednotlivých vrstev hornin, spraší atd. a rovněž tak zákonitosti utváření krajiny. Tím by ovšem vyprávění ztratilo oblíbenou příchuť Nejtkova bonbónku a stalo se těžko stravitelným bochníkem, a tak pokračujme opět raději velice zjednodušeně v návaznosti na znalosti, které jsme si odnesli ze školních škamen. Tam jsme se dozvídali o ledových dobách (a snažili se zapamatovat komplikované názvy čtyř, zatímco v odborných kruzích se hovoří o třiceti dobách ledových(!!!), samozřejmě střídaných pravidelně dobami meziledovými). Tenkrát již protékala řeka Vltava místem, kde mnohem později kněžna Libuše uviděla slavné město Prahu, avšak její koryto bylo značně odlišné od dnešního. V průběhu času se stále měnilo, posouvalo a hlouběji zařezávalo do krajiny. Chápavý čtenář již určitě tuší, kam směřuje mé vyprávění! I když je to téměř neuvěřitelné, před cca 300.000 lety, v předposlední době ledové, protékala Vltava v zákrutu líným tempem právě tím místem, kde nyní zdárně pokračuje výstavba nové NTK, a na své hladině zrcadlila pravěkou přírodu, sběrače i lovce, ale také jejich kořist, kterou byla mohutná zvířata včetně nejimpozantnějšího z nich - mamuta. Na březích řeky se usazovaly naplaveniny, převážně písky. V místě, kde do ní ústil přítok, byla řeka přístupnější a proto zde sloužila jako napajedlo pro zvěř. A tam, kde byla větší kumulace zvěře, číhali pravěcí lovci. Výzkum odhalil zbytky ohniště lidí kultury Acheuléen, která existovala v období před 1,5 milionem až 100.000 let a poté zanikla. Byly nalezeny pěstní klíny, typické nože, kosti velkých savců a další indicie, dokládající přítomnost lidí v tomto místě již v období středního paleolitu a dokumentující tak nejstarší osídlení Dejvic.

Sympatická archeoložka Ivana nám pro ilustraci poskytla řadu zajímavých fotografií z výzkumu, nejcennější nálezy však dosud nepublikuje, jelikož se zpracovávají. Časem si je ale všichni (tedy i naši čtenáři) budou moci prohlédnout očištěné a popsané na výstavce v NTK. Alespoň takové je přání paní archeoložky a my se můžeme jen těšit na starověká poselství, zachovaná přes neuvěřitelnou vzdálenost mnoha tisíců let.

vedoucí výzkumu PhDr. Ivana Fridrichová-Sýkorová

shrabování vrchní zeminy speciální technikou a vytyčování míst nálezu

archeologické práce v plném proudu

dlouhý pohled do minulosti...

odkrývaní hliníku z doby římské

mince z doby římské

Pro ty z vás, kteří berou historii vážně, přikládám v závěru informace o výše zmiňované Acheuléenské kultuře a době římské.

Acheuléen je technologický komplex starého až středního paleolitu rozšířený ve velké části tehdy obydleného světa. Nálezy pocházejí z Afriky (začal zde před 1,4 miliony lety), západní Evropy (stáří 0,6 až 0,5 milionů let), západní a jižní Asie. Poslední acheulská industrie je stará asi 100 000 let. Je spojován s Homo erectem a později archaickým Homo sapiens. Název pochází ze jména čtvrti Saint-Acheul, 3 km jihovýchodně od centra severofrancouzského města Amiens. Typickými artefakty jsou především pěstní klíny, ale i sekáče, drasadla a zoubkové nástroje.

Jako doba římská se v české archeologii vymezuje období let 50 nebo 30 př. n. l. až 350 nebo 380 n. l., kdy bylo území České republiky obýváno především germánskými kmeny. Počátek doby římské je určen odchodem keltského obyvatelstva a zároveň počátkem pronikání prvních germánských skupin. O konci doby římské se uvažuje někdy v 2. polovině 4. století, kdy začaly etnické pohyby, které se charakterizují jako doba stěhování národů. Po celé období doby římské na českém území žily kmeny Markomanů, na Moravě společně s Kvády. V mladší době římské přišlo ze středního Polabí nové obyvatelstvo, které proniklo až na Severní Moravu.

Jaroslava Krákorová