Jedná se o německé drama, které se odehrává v 80. letech v NDR. Umožňuje nám nahlédnout do světa německé tajné policie, odposlouchávání a jeho praktik. Z filmu je jasné, že pro jistotu byl tehdy ve Východním Německu odposloucháván kdekdo. Stasi měla velkou moc, která by se ve své době dala snad přirovnat k naší STB. Ovšem, že se zhruba vědělo, kdo je na čí straně a většina občanů se tedy snažila být neviditelná, protože agenti vypadali poměrně obyčejně.

I náš hrdina, kapitán Gerd Wiesner, je vykreslen jako šedivý samotářský typ, který chodí do práce a domů. Všechno v jeho životě má svoje místo a celý život má svůj řád. Během příběhu je ale divákovi ukazována i pozitivní stránka tohoto podivného člověka, který, jako všichni, touží po lásce a trpí osamělým životem. Lze to pochytit např. ze scény s prostitutkou nebo z postupného zaujetí a soucítění s hlavními objekty sledování.

Linie filmu vede od krásné a známé herečky Christy-Marii Sieland a jejího přítele, divadelního dramatika Georga Dreymana, přes ministra kultury (jež po Christě-Marii velice touží) až po tajnou policii a našeho hlavního hrdinu, který odposlouchává byt obou milenců. Odposlechem na příkaz zmíněného ministra se má zajistit kompromitující materiál na spisovatele, a tím vlastně „vyřadit soka ze hry". Během zapisování odposlechu nám autor opatrně ukazuje způsob života intelektuální společnosti Východního Německa, způsob udržování kontaktů se západem a zároveň i jednotlivé praktiky Stasi.

Možná právě proto, že celé sledování vzniklo na základě primitivní touhy jednoho vysoce postaveného muže, se Wiesner nakonec přikloní na stranu svých objektů a snaží se jim pomoci. Nejprve upravuje výpovědi jednotlivých aktérů, kteří se ve sledovaném bytě střídají, a nakonec se sám rozhodne zasáhnout při domovní prohlídce. Samozřejmě je přistižen - a degradován na rozlepovače obálek kdesi v suterénu na poště.

Hlavní ženská hrdinka, herečka Christa-Maria, nakonec pod nátlakem tajné policie po výslechu spáchá sebevraždu. Pár dnů na to dojde k převratu a spojení Německa. Dreyman zjistí, kdo je odposlouchával a jak měnil skutečné rozhovory, které v bytě proběhly. Napíše knihu a věnuje ji svému „zachránci". Takže nakonec přeci jen happyend, lehce poznamenaný bezbřehou samotou kapitána Wiesnera, který i po převratu zůstává sám ve svém zaběhnutém životě.

Celý film působí dost realisticky, zvláště výslechy a dialogy výše či níže postavených příslušníků Stasi a jejich podřízených či sledovaných objektů. Rovněž tak prostředí. Z filmu je zřejmé, že život ve Východním Německu pro intelektuály a umělce, ale nejspíš i celkově pro všechny, jednoduchý nebyl. V každém případě byl ale určitě „bezpečný".

Film Životy těch druhých je podbarven hudbou Gabrieal Yareda („Talentovaný pan Ripley", „Anglický pacient") a Stéphana Moucha. Ti ji nahráli v Praze s Pražským symfonickým orchestrem.

A ještě aktuální poznámka: v pondělí 26. 2. získal film Životy těch druhých Oscara jako nejlepší zahraniční film.

Barbora Ševčíková

Fuka, František. Magický FFFilm bez křenu.[online]. Praha : Novinky.cz.3.1.2006, [cit.2006-02-19]. Dostupné na WWW <http://www.novinky.cz/kultura/magicky-fffilm-bez-krenu_105441_6li73.html>