Odborné dojmy jsem mírně nastínila ve svém článku v Ikarovi viz http://www.ikaros.cz/node/3810 a podrobně zpracovala v cestovní zprávě. Pro čtenáře Nejtka je však možné napsat i to, co do těchto materiálů tak úplně nepatří.

Byla to má první cesta do Velké Británie a jak to tak bývá u služebních cest, příprava byla dělána ve velkém chvatu. Což o to, na odborný program se připravuji každý den, protože moderní informační průmysl na nás v knihovně útočí stále a vykukuje z každého problému, který se snažíme vyřešit. Horší to bylo např. se systémem placení za veřejnou dopravy (naštěstí jsem byla ubytována na pěší dojití od Olympia Hall, kde se vše odehrávalo) a orientací po městě vůbec. I když musím říci, že konec listopadu bohužel nepřináší mnoho příležitostí k mimopracovním zážitkům v ulicích města (Jacka Rozparovače jsem naštěstí nepotkala).

Seminář byl zahajován v 10 hodin a končil v 16.00 a to už byla na ulicích Londýna černočerná tma (sice nasvícená veřejným osvětlením, ale byla). K návštěvě žádného divadla jsem se neodvážila, a tak jsem se hodinku svezla červenými patrovými autobusy (nejlepší výhled je v patře přímo nad řidičem) , podívala se na osvětlený Tower či Westminsterské opatství (opravdu tam ty stavby jsou a jsou obrovské!) a získala ještě pevnější přesvědčení, než jsem měla, že je třeba toto město navštívit turisticky (a za denního světla).

Ale i tak jsme pár zážitků měla. Např. jsem díky přípravě v STK perfektně zvládla ranní (v 8.00) evakuaci z hotelu při cvičném požárním poplachu. Věděla jsem, že jít ven v pyžamu není rozumné a popadla jsem kabelku s doklady a penězi. I když pár věciček v pokoji zůstalo a bylo by mi po nich dost smutno (např. služební notebook). Příště budu lepší. Nicméně mě velmi uklidnilo, když jsem zjistila, že se jedná o cvičný poplach a že jsem ho nezpůsobila cigaretou, kterou jsem si po ránu dopřávala, abych využila toho, že mám speciální kuřácký pokoj. První zvuky sirény mnou dost otřásly a šla jsem popelník polít vodu, čímže jsem umazala umývadlo a pak nevěděl co s mokrým nedopalkem... a pak vykoukla na chodbu... a tam šli všichni dolů.

V tom pokoj jsem mimo popelník měla také varnou konvici a pytlíčky s čaji. Nevěřila bych tomu, ale ty anglické pytlíčky jsou nějak plnější a čaj z nich voňavější než ty z českých krámů.

A ve veletržním bufetu jsem si mohla dát čaj do velikého hrnku - ½ litr a paní prodavačka mi do toho kyblíku dala ty výborné pytlíčky dva... a mléko a cukr byly volně k dispozici a k tomu výborné toasty, ve třech vrstvách plněné dobrotami - to byla nejlepší relaxace mezi přednáškami. (Mimochodem, ta paní prodavačka mluvila slovensky.)

Můj článek se však jmenuje, jak jsem se potkala s anglickou zdvořilostí. Víme, jak často se o ní vtipkuje a jak často se mluví o Angličanech jako suchých patronech. Těžko na základě tří dnů pobytu generalizovat, ale to neustálé se ptaní „Jak se máte?" „Líbí se Vám na konferenci?" „To je úžasné, že jste z Prahy!" ... bylo vlastně velmi příjemné. Já vím, že se na to správně odpovídá jen pozitivně, ale ty dotazy jsou kladené tak velmi příjemně a zdvořile, že jsem měla pocit, že kdybych náhodou nějaký ten problém měla, tak na něj nebudu tak úplně sama.

Což se mi potvrdilo např. na autobusové zastávce, kde se okamžitě po rozbalení plánu města ke mně někdo vrhal s nabídkou pomoci. Ve svém věku a stupni obalení bundou a čepicí to mohu svádět opravdu jen na dobré vychování pomocníků.

A tak jsem si z konference kromě dojmů o velikosti a významu informačního průmyslu na začátku 21. století a dvou tašek plných různých materiálů (které jsou uloženy u mne, ale zájemcům z řad čtenářů Nejtka plně k dispozici, stačí zavolat linku 410) odnesla i důležité ponaučení - hrajme si trochu na Angličany a bude nám všem lépe.

Radka Římanová