Doma mi psa nikdy nepovolili, zvláště můj otec. Výhrou v mém dětském věku bylo pořízení kanárka od mého dědečka, který byl úspěšným chovatelem a vystavovatelem těchto zpěváčků. Následovaly andulky, korela, roselky a také dvakrát křeček. Pes však přes práh naší domácnosti nesměl nikdy. Otec to odůvodňoval tím, že by se o něj neměl kdo starat a že už tak máme zvířectva doma dost. Přesto všechno zůstal pes, coby člen naší rodiny, mým tajným přáním a toto přání v mém srdci zůstalo až do mé dospělosti. Vždy, když jsem nějakého toho zástupce psí říše potkala, nikdy jsem neodolala pohladit ho, alespoň v duchu, pohledem.

Vzhledem k tomu, že můj přítel už od dětství miluje myslivost, nejen pro zvěř, která les obývá, ale také pro vše ostatní - jako je třeba péče o zvěř, zvláště v zimních měsících - miluje také procházky po lese. Při těchto toulkách je dobré mít vedle sebe „parťáka", který nejenže sdílí podobné pocity jako vy, ale také vás chápe a dovede se podřídit „životu v lese", jeho režimu. A právě z těchto důvodů jsem si myslela, že by můj přítel mohl mít takového parťáka třeba v jezevčíkovi, o kterém sám uvažoval. Přestože jsem vždy obdivovala německé vlčáky a jezevčíci, upřímně řečeno, nebyli zrovna „moje parketa", věřila jsem úsudku svého přítele. Se psy měl od útlého věku bohaté zkušenosti, zvláště s těmi mysliveckými - pocházel totiž z letitého rodu hajných a ti myslivost měli jako své druhé „já". Souhlasila jsem tedy s tím, že by dotyčný kandidát na „psa rodiny" mohl být jezevčík, ale dovolila jsem si podotknout, že nejsympatičtějším druhem podle mne je jezevčík drsnosrstý (nebo-li hrubosrstý, jak je někdy uváděno), s čímž, kupodivu, můj přítel souhlasil a řekl mi (majitelé ostatních druhů jezevčíků jistě prominou), že „drsňák" (jak hned náš vysněný pes dostal přezdívku) je nejpracovitější z jezevčíků, co se týče práce v lese - tzn. mimo obvyklého norování (vyhánění lišek nebo jezevců z jejich nor) umí i velmi dobře vyhledávat postřelenou zvěř podle „stopy krve - neboli barvy" zvířete a udržovat ji na místě, než přijde lovec. Proto se taky takovýmto psům říká „barváři". Udržet zvěř na místě dokážou tito malí psíci, právě pro svou velikost a mrštnost, neboť například takový divočák není tak pružný, aby se dokázal rychle ohnat za psem, který kolem něj skáče „jako gumový", a tak se prase zaměstná do doby, než přijde majitel psa.

Vysněný pejsek měl sice už svou konkrétní podobu, ale k jeho pořízení stále chybělo to, že by se o něj neměl stejně kdo starat (obdobně jako v případě souhlasu mého otce) a že by nebyl rozhodně vybrán z útulku, což mne mrzelo asi nejvíc, protože bych nejraději adoptovala všechny bezprizorní psy, co jsou na světě. Ve své mysli jsem proto zařadila toto své „životní" přání do škatulky „JENOM PŘÁNÍ" a na zmíněný rozhovor rychle zapomenula.

Neuběhlo mnoho času - počítaje v měsících - a přítel mi najednou volá z cesty domů, že má s sebou něco, co jsme si oba dva přáli. Přiznám se, že mě napadalo leccos, ale na pejska jsem si ani náhodou nevzpomněla. Přemýšlela jsem a hádala, co to může být, ale přítel mi nechtěl po telefonu nic říct, s tím, že to uvidím, až přijede domů. Zajímavější tato záhada byla o to více, že v tento den měl můj přítel svátek a ten, kdo měl vytáhnout „králíka z klobouku", jsem měla vlastně být já! Najednou bylo vše naopak.

Pamatuji si, že jsem ten den dodělávala práci do školy a seděla u počítače. Najednou se otevřely dveře do pokoje a pod nohama mi proběhlo cosi tmavého, malého a chlupatého! Zaječela jsem, protože jsem v první chvíli myslela, že to je nějaká větší krysa nebo potkan. Když jsem se z prvního šoku vzpamatovala, přítel se smál a vysvětlil mi, že při cestě domů našel na silnici tuhle zbědovanou fenku jezevčíka. Abych se přiznala, nevím, kdo z nás dvou - mne a jezevčice - byl více vyděšen. Jestli ona, že je v cizím prostředí, nebo já, která tohle vůbec nečekala. Jezevčice byla, chudák, celá vyplašená a pobíhala zmateně po bytě. Když jsem se jí chtěla dotknout ustrašeně uskočila a raději se schovala za mého přítele. Ze začátku nechtěla vůbec žrát a plakala - asi se jí stýskalo po jejím bývalém majiteli. Zkoušeli jsme ho dlouho v okolí nálezu najít všemi možnými prostředky - prostřednictvím policie, útulků, inzerátů atd. Bohužel se nikdo k jezevčici nehlásil a ani ona nám nemohla pomoci, protože neměla ani obojek s kontaktem či známkou, ani tetování či dokonce čip - jak jsme pak zjišťovali u veterináře, ke kterému jsme jí, samozřejmě, také donesli, aby se na ni, pro jistotu, podíval, zda není nějak nemocná nebo se jí něco nestalo.

Po čase jsme jezevčici začali říkat „Barča" a ona nám svým způsobem něco řekla i o svých předchozích majitelích. Reagovala na zvuk auta Škoda Forman (tzv. kombík), když projel pod okny bytu, měla velice dobrý vztah ke všem starým a postiženým lidem, kteří se opírali o tzv. francouzskou hůl, ale obávala se kontaktu s dětmi a ženami. Také kníkala, kdykoliv jsme šli kolem trafiky, kde měli velký výběr cigaret a každý muž-kuřák byl pro ni vítán. Kdykoli potkala staršího člověka, který kouřil a měl problémy s chůzí, Baruška se kolem něj začala točit a vrtět zadečkem jako nějaká tahitská tanečnice. Odvodili jsem si tak, jak mohl vypadat její pravděpodobný příběh. Možná, že ji měl někdo, kdo ji měl rád, byl starý a nemocný. Patrně hodně kouřil a byl to určitě muž. Jezdil autem zn. Škoda Forman a podle toho, jak nám dávala najevo svá domovská práva, ji vozil na předním sedadle vedle sebe. Posléze se o ni asi nemohl starat, protože šel např. do nemocnice nebo dokonce zemřel. Barušky se tedy asi ujaly jeho děti, které měly už také svou rodinu. Barča možná nesplňovala jejich představy a požadavky a byla jim spíše na obtíž. Patrně ji trestala žena a děti ji také musely nějak zlobit, proto se žen a dětí se zpočátku bála.

Jak to s Baruškou nakonec u nás dopadlo? Nejdříve, když se k ní nikdo nehlásil, uvažoval přítel, že jí dá do útulku nebo někomu, kdo má psy rád. Div, že jsem neplakala, jak mi jí bylo líto - při představě, že doplní řady pejsků, kteří čekají lásku od lidí, kteří už je dávno zradili. Prosila jsem, aby si jezevčičku nechal, pokud nenajde dobrého člověka, kterému by ji dal. Barušku nikdo z našich známých, o kterých jsme věděli, že mají ke psům vztah, nechtěl. Navíc jsme se s ní začali všichni sbližovat a kupodivu, čehož si dodnes vážím, našla Barča důvěru i ve mně.

Aby měla tato pohádka šťastný konec, musím uvést několik informací o této „dámě". Baruška, nejenže si nás všechny získala, včetně mého otce, který ji nakonec dovolil nejen přejít práh našeho bytu, ale prakticky vše ostatní, pomohla právě jemu ve chvílích, kdy trpěl rakovinou a ona byla jeho sluníčkem. Můj otec si zamiloval Barču - tu „babu fousatou", jak jí láskyplně říkal, tak, že dokud nebyl v nejhorším stadiu nemoci, leckdy jsme se v dobrém pohádali, kdo s ní půjde ven ji vyvenčit.

Barča se stala takovým „lepidýlkem" dobré pohody - když je někomu v rodině smutno, přijde k němu a utěší ho. Pomohla nám i s dalším psím členem rodiny - Benem, který k nám přibyl po smrti matky mého přítele. Ben je tzv. „čistokrevný podvraťák", jak říká s hrdostí sobě vlastní můj přítel a má zasloužených 19 let. Barča nám pomohla ho udržet při životě, kdy se mu stýskalo po babičce (jak jsme matce přítele říkali) a kdy nechtěl moc žrát.

Na dávné křivdy od lidí Barča už zapomněla - tak jak to psi v lásce umějí - a děti teď doslova miluje a nechá si od nich i leccos líbit. Já osobně vím, že její láska ke mně je stejně opravdová jako její oblíznutí nebo studený čenich, kterým občas do mě strčí, když chce, abychom šli ven nebo si hráli s jejím oblíbeným broukem.

Na závěr tedy jedno upozornění: nikdy si neříkejte, že se vám nikdy nesplní vaše sebetajnější přání, které se zdá nereálné aneb co si upřímně přejete, to se vám také splní! Dnes čítá naše smečka - jak nazývám naší rodinu se psy - ne jednoho psa, ale dokonce dva psy. Oba dva byli v určité chvíli bezprizorní, jeden z nich je jezevčík a k tomu ještě drsnosrstý! Už věříte na pohádky a na splněná přání? ...Já tedy ano!

Lenka Junková


Barča:

tak takhle hlídám s Benem...

... a takhle hlídám kuře v troubě