David shrabal poslední kupu sena rozvířenou silným větrem zvenku, která se na hromadila během dne ve stáji a potom se chystal pomoc panu Dorseymu zavřít všechny boxy. Došel k jednomu boxu, který ještě nebyl zavřený. Jak bral prsty dřevěná vrata a prudce s nimi praštil, rozsekl si prst o vystouplý šroub. Svíjel se v klubíčku bolestí, až k němu přiběhl pan Dorsey a vzal ho do zázemí k ošetření rány. Rána krvácela silně a potřísnila podlahu v předním sektoru stáje. Po ošetření chlapcovy rány, zatloukl zpátky šroub a raději zkontroloval v celé stáji, zda se někde neobjevují vystouplé šrouby a hřebíky.
Následující den David vkleče čistil podlahu dřevěným kartáčem od zaschlé krve, když v tom přišel do stáje Antonio, využil situace, že je David sám, došel přímo k němu a šlápl mu svou těžkou nohou na prsty u rukou v nichž držel kartáč:

„Pořádně, nicoto, ať se leskne, nejsi tu od toho, aby si tady jen tak lelkoval. Nebo to řeknu otci, že se flákáš, a vyhodí tě," řekl Antonio jízlivě.

Ještě jednou zatlačil botou na jeho prsty a potom sledoval z povzdálí, jak si David svírá prsty bolestí. Trvalo chvilku, než opět započal s prací.
Mezitím přišel do stáje sir William projednat s panem Dorseym termín, kdyby bylo možné udělat kování pro koně Lorda a Florentina.

„Myslím si, že by bylo dobré pozvat kováře na příští týden."
Pan Dorsey s návrhem souhlasil. Potom zavedl svého pána k jeho koni.

„Pane, váš kůň potřebuje nové podkovy, podívejte se tady je dorůstající rohovina úplně sešlapaná."

Sir William se shýbl k Lordovi a prohlédl si zbývající nohy, na nichž uviděl totéž. Potom došel o dva boxy dál k Florentimu, tento černý hřebec se začal vzpírat a couvat dozadu v boxu, ale postupně se panu Dorseymu podařilo koně uklidnit.

„U Florentina není třeba dělat nové podkovy, ty staré nejsou ještě opotřebované, takže se mohou znovu upevnit," řekl pan Dorsey s upřeným pohledem na sira Williama.

Jeho pán souhlasně pokynul hlavou. Vyměnili si ještě pár přátelských rad a sir William se odebral pryč.
Na zpáteční cestě spatřil v prvním sektoru Davida, jak stále myje podlahu. Objevil se u něho nečekaně, aniž by to chlapec tušil.

„Davide, pospěš si, vždyť si udělal jenom kus a zbývá ti ještě jedna celá polovina podlahy. Přece jí nebudeš mýt celý den."

David slyšel za sebou hluboký hlas sira Williama, přestal pracovat a podíval se do jeho přísných očí. Připadalo mu trapné se nezvednout, tak rychle vstal.

„Pane, já....jí dodělám, pospíším si," prohlásil David přiškrceným hlasem a cítil sucho v krku.
„To bych byl hrozně rád," řekl sir William stroze. Otočil se a šel zkratkou přes upravenou travnatou plochu domů.

David tam chvíli stál a díval se za vysokou, vzpřímenou postavou sira Williama a uvědomil si, že se chvěje. Nemohlo to být z chladu, protože přivírá oči od slunečních paprsků  pronikající skrz okna do stáje a, i když je oblečen do lehké modré pracovní košile, je zalitý potem. Otřel si svou dlouhou snědou rukou pot z čela a zahleděl se nepřítomně na další zbývající kus zakrvácené podlahy. V tom okamžiku pochopil, že se bojí sira Williama.

Odpoledne se přehouplo k večeru a David se zpocený a unavený po celodenní práci vracel domů. Přímo k teplé večeři, kde seděla celá rodina včetně nezbedného Antonia, který během večera rozházel seno v druhém sektoru stáje. Nic netušící chlapec se s panem Dorseym odebral vše zavřít a zhasnout, poněvadž si mysleli, že vše uklidili.
Hovor u stolu nenuceně plynul, až do momentu, kdy sir William podával Davidovi přes stůl mísu ze salátem. A zároveň se ho zeptal, jestli je vše v pořádku ve stáji.

„Podlahu jsem celou umyl, vyhřebelcoval jsem společně se stájníkem koně, vyměnil jsem u Bruna novou podestýlku...."

„Davide, neříkej mu stájník, ale pan Dorsey, a dals´ jim novou vodu a krmení?," otázal se sir
William.
„Ano, pane."
„Williame, proč se mě neustále ptáš každý den, jestli jsem všechno udělal, vždyť víš sám, že každý den uklidím a na krmím koně," prohlásil mrzutě David, aniž by si uvědomil, že siru Williamovi tykal.
Nastalo hrobové ticho, celá společnost se zaposlouchala do následujícího ostřejšího rozhovoru. I věčně štěbetající Margareth zmlkla.
„Davide, nebuď drzý! Pro tebe mimochodem nejsem žádný William, ale sir William. A proč bych se tě nemohl zeptat, to je snad lidské."
Chlapec zrudl, když na něj hleděla společnost. Připadal si trapně, sklonil hlavu a začal se šťourat v salátu.
„Omluv se siru Williamovi," náhle vyjela na chlapce madam Elizabeth.
Všichni u stolu byli překvapení, jelikož nikdo neočekával u madam Elizabeth takovou prudkou reakci, která jí z náhlého popudu vytanula na mysli. Aniž by ho chtěla ranit. Necítila k němu žádné sympatie, chovala se vůči němu chladně a téměř se ho nevšímala. Pro ostatní děti byla madam Elizabeth milující babička, která brávala své vnoučata kamkoliv chtěly: k jezeru, do kostela, do města třeba i na zmrzlinu. Pokud možno chlapce nikdy nebrala s sebou, i když Margareth s Joshuou opakovaně naléhali na babičku, aby ho vzala. Madam Elizabeth odmítala. David vycítil nezájem, a proto si jí také nevšímal, jenom jí po každé pozdravil a odpověděl na otázky.
„Podívej se Williame, to je tedy nezdvořák, ani se ti neomluví. Zasloužil by výprask."
U stolu stále převládalo ticho, jenom byl slyšet cinkot příborů dopadající na skleněné dno misek při dojídání salátů. Caroline si očima prolétla všechny a, když se pohledem vracela zpátky, zadívala se dlouze na manžela, ten se jen krátce na ženu usmál, stáhl opět rysy a věnoval se jídlu. Potom se podívala na levou stranu, vedle sira Williama seděla madam Elizabeth ze zamračeným výrazem, až se jí dělala mezi očima vráska. Caroline se tento rozhovor nelíbil a uvědomila si, jestli se David neomluví dopadne to špatně.
„Slyšíš!, řekni něco," opět zhurta vykřikla na chlapce madam Elizabeth.
Davidovi škubal dolní ret, několikrát pohnul pusou jakoby chtěl něco říct. Až konečně vykoktal omluvu.
„ Prosím za prominutí, pane."
„Omluva se přijímá," odpověděl Sir William chladně.

Opřel se o dřevěné opěradlo židle a zahleděl se na Davida. Přemýšlel, že David byl dneska při práci nějak roztěkaný a že se raději půjde podívat do stáje.
Procházel dlouhou a světlou stájí rychle, poněvadž se nechtěl zdržovat. Všude zatím převládal pořádek, čisto a koně měli koryta plná čerstvou vodou. Až uviděl na konci uličky v druhém sektoru hromadu poházeného sena a vtom schované černé vidle s dřevěnou rukojetí. Málem na ně šlápl. Dostal vztek a takto rozhněvaný vyšel ven a mířil do své pracovny. V hale se málem srazil s Mariou, jednou ze sloužících.
„Zavolejte mi Davida!"
Maria se mírně uklonila na srozuměnou a potom ještě hbitě dodala.
„Pane, jestli mě už nebudete potřebovat, mohu se odebrat do svého pokoje?"
Sir William zpočátku překvapen otázkou si najednou vzpomněl, že je devět hodin večer a určitě ji nebude potřebovat.
„Ano, můžete jít."
David zaťukal na pootevřené dveře, odkud pronikalo jen světlo stolní lampy na jeho pracovním stole a obraz jeho předka na protilehlé zdi byl ozářen malými světýlky. Za jiných okolností to navodilo v prostředí nonšalantní atmosféru, ale nyní tu byla cítit napjatá situace. Sir William seděl za stolem a před sebou měl rozložené formuláře s účetnictvím. Všiml si chlapce, že stále stojí u dveří, a vyzval ho k sobě.
„Pojď blíž, přímo ke mně."
David se celý třásl a blížil se pomalu k siru Williamovi. Nejdříve na sebe hleděli, rozuměli si očním kontaktem.
„Můžeš mně říct, proč mi lžeš! Byl jsem se podívat ve stáji a spatřil jsem tam nepořádek: rozházené seno a poválené vidle, na které jsem málem šlápl," otázal se sir William rozhněvaně.
„Pane, když jsem odcházel bylo všechno uklizené, zeptejte se pana Dorseyho," prohodil David udiveně.
„Tak mi vysvětli, jak se seno mohlo samo rozházet."
„To nevím, pane."
„Přece nebudeš tvrdit, že ve stáji řádí duchové nebo, že seno zapomněl uklidit pan Dorsey. Jeho vynechme, ten u mě pracuje už dlouhá léta a je velice slušný a pracovitý člověk."
„Mě se spíše zdá , že v poslední době zanedbáváš svojí práci a myslíš si, že na to nepřijdu."
„Ne, pane, to ne!," vykřikl chlapec polekaně a draly se mu slzy do očí, ale snažil se je zadržet.
„Pane, vždyť víte sám, že jsem ve stáji od rána do večera každý den. Nedělám téměř nic jiného."
„To máš pravdu, ale je něco jiného dělat věci pořádně a pečlivě, a to jsem dneska neviděl," prohlásil rozmrzele sir William, přitom vstal z křesla a přešel k oknu. Složil ruce za záda a bez hnutí pozoroval černé obrysy krajiny při zapadajícím slunci.
„Co mám s tebou dělat," při těchto slovech se obrátil k Davidovi.
„Vím, že si v podstatě hodný chlapec, ale nerozumím ti. Jsi pro mě cizí kluk od jiných rodičů, které jsem ani neznal a nevím, jestli je na tebe spolehnutí."
„Pane, věřte mi...., prosím," pronesl David prosebně s uplakanýma očima.
„Nemohu ti věřit, lepší bude, když mě v příštích dnech přesvědčíš," řekl sir William odměřeně.
„Rozuměl jsi, Davide?"
A zahleděl se dlouze do chlapcových jasně modrých očí, jakoby ve skrytu duše hledal jasnou pravdu, že to chlapce přivedlo do rozpaků. Sklonil hlavu, ale sir William přistoupil přímo k němu a prsty mu uchopil bradu a zvedl k sobě.
„Když se tě na něco ptám, musíš se dívat mě do očí!," dodal sir William chladně a odsunul od něj ruku.
„Ano, pane,"
zašeptal David potichu a utíral si rukávem košile uslzený obličej, až mu sir William, který stál v blízkosti stolu podal ubrousek. Vzápětí na to se podíval na malé stolní hodiny- kvalitní řezbářská práce a uvědomil si, že tady stojí s tím uličníkem téměř hodinu. Měl bych již skončit, pomyslel si sir William.
„Pane..., mě už bolí nohy," řekl náhle David přiškrceným hlasem.
Sir William se rozhněval, protože takovou troufalost nečekal.
„Ty asi nevíš, kvůli komu tady jsme, že?"
 A šel se zvlažit skotskou k barovému stolku.
 „S kým se tady celou dobu zlobím."
Vydechl úlevou, když ucítil tento chladný, ale zároveň trpký nápoj v hrdle.
„Abychom to nějak ukončili, vrátím se předešlé otázce. Mluvil jsem o tom, že mě musíš přesvědčit svou poctivou a pečlivou prací ve stáji. Abych ti mohl věřit. Je to jasné, Davide?," prohlásil Sir William tvrdě a kladl hlavně důraz na slovo „jasné".Obešel stůl a posadil se.
„Rozumím, pane."
„Běž spát, je už pozdě," a díval se za chlapcem, dokud se nezaklaply velké dřevěné dveře.

Nastávající den od rána silně pršelo, takže to chlapci ani nevadilo, že musí trávit celý den ve stáji. Nejprve odklidil včerejší poházené seno a potom postupně přecházel od jednoho boxu k druhému odklidit kobližky a vyměnit podestýlku, kde to bylo potřeba. Obstarat všechny koně, aby jim nic nechybělo a spoustu další činnosti, kterou musel vykonávat každý den. Některé práce se i přes den opakovaly, když si někdo z panstva vzpomněl vyjet na koni. A potom vrátil zpět svého miláčka do stáje. Jeho povinností bylo opět koně vyhřebelcovat. Práce ve stáji byla tvrdá, ale věděl jedno, že svojí práci musí dělat pečlivě.