Za letních večerů panovala dusná vedra doprovázená silnými bouřkami. Meteorologové předpovídali, že bouřky budou v této oblasti neobvyklé. Jednoho večera při silném dešti se kapky odrážely v rychlém tempu až od půdy do oken v přízemí domu a přihnala se za dramatických okolností bouřka. Nejdříve bylo slyšet na pár kilometrů od oblasti hromy a postupně, jak čas plynul, dunivý zvuk zesílil a přiblížil se ke stavení, až udeřil současně s mihotajícím se bleskem, přičemž na pár vteřin ozářil okolí jako ve dne. Šlehající světlo blesků nepřestávalo a měnilo se v různé barvy, až se přeměnilo v oranžové peklo. To mělo za následek, že vzplálo několik jehličnanů a poskrovnu i pár javorů a dubů, které rostly kolem stáje, takže nebylo daleko k tomu, aby plamen nezasáhl stáj. Ta byla kamenná s dřevěnými velkými vraty a zvoničkou, která byla již v plamenech od poletujících hořících větví stromů či kusů střešní krytiny.
David byl ponořen do sonáty Ďáblův trylek od Giuseppe Tartiniho. U některých pasáží se chlapec musel plně soustředit, jelikož vyžadují hbitost prstů a rychlé smyky smyčcem. Dohrával ďábelský trylek, když v tom uslyšel velkou ránu, škubl sebou a chvíli se zaposlouchal, odkud rána vyšla. Mohl to plně vnímat, jelikož měl rozvinutý jemný sluch, takže jakýkoli šum slyšel. Přišel k oknu, rozhrnul těžký závěs a před ním se objevilo boží dopuštění. Nejdříve tomu nepřikládal váhu, ale potom si uvědomil, že hoří jejich stáj. David odložil housle a běžel rychle za ostatními do knihovny..
„Stáj hoří!," křičel David plný zoufalství.
„Co to povídáš Davide?, uklidni se a pověz mi pořádně, co se stalo," pronesla Caroline klidným hlasem.
„Caroline, stáj je v plamenech, uviděl jsem to z okna!"
Caroline popadla hrůza, rychle sehnala všechny a už si oblékala plášť do deště. David ji zarazil, aby nechodila, vysvětlil jí, že pro ženy to může být nebezpečné a také nemohou tahat těžké věci. Proto šli oba mladší synové sira Williama - třiadvacetiletý velmi dobrosrdečný Joshua a devatenáctiletý zlomyslný Antonio. I přes malé problémy s Antoniem se chopili iniciativy a utíkali vzhůru prudkou smrští větru a deště do horoucího pekla.
Když doběhli až k stáji, zůstali na pár vteřin přikováni k zemi, když zděšeni uviděli tu obrovskou ohnivou výheň. V plamenech se bortily části prohořelého dřevěného krovu a střechy, oheň se vlekl i dlouhou chodbou, kde ležel pod troskami sir William. Skrz praskot ohně byl také slyšet bolestný ryk a ržání koní.
„Nejprve musíme vyvést všechny koně," prohlásil Joshua i přes to, že už část koní vyváděl hlavní stájník pan Dorsey do sousedního výběhu. Koně se vzpírali a byli divocí.
Zatímco ostatní se starali o koně, David se vrátil do neuhasínajících plamenů pro sira Williama. Prohledával kouty, díval se pod každou sutinu, a musel se vyhýbat ohnivým jazykům.
Napadlo ho, že, jestli je sir William při vědomí, zkusí na něj zavolat. Mezi tím se ostatní přihnali se džbery vody a hadicemi, které ani v nejmenším nemohly stačit k uhašení požáru.
Sir William se ozval ze zdálky přiškrceným hlasem. Chlapec se pokusil zakřičet ještě jednou, aby se zorientoval odkud jde volání. Potom sebral všechny své síly a hnal se vůči plamenům vpřed, kde ležel sir William.

 

„Ó pane, to jsem rád, že jsem vás našel."
„Davide," snažil se říci jeho jméno, „nemohu hýbat nohama."
„Spadl na vás dřevěný trám ze stropu, jen vydržte, musím ho dostat pryč z vašich nohou."
David se snažil ze všech sil co nejrychleji dostat ten těžký trám pryč, jelikož se bál, že tam oba uhoří. Povedlo se, ale byl nadmíru vyčerpaný a celý špinavý od sazí. Za nějakou dobu se hasičům podařilo dostat požár pod kontrolu.
David odnesl sira Williama domů. Tam již byly Caroline a dcera Margareth, jež celou dobu trnuly hrůzou u okna, pomohly mu do schodů a potom do jeho pokoje. Sir William nevnímal okolí, jenom slyšel hlasy okolo sebe. Byl špinavý, zakrvácený a dožadoval se pohybem rtů vody. Ženy přinesly sklenku s vodou a vědro a postupně se snažily smýt špínu z jeho těla.
Davidovi se podařilo odběhnout zpátky, když už pan Dorsey s Joshuou a Antoniem obstarávali koně. Všem postupně vyhřebelcovali srst z té nejhorší špíny a zajistili čerstvé krmení.
Naštěstí si sir William veškeré krmivo pro koně, ukládal do skladu do přístavku u domu.
Když bylo po všem a čas se přehoupl k druhé hodině ranní, bouře dávno skončila, jen stále pršelo. Oni nehleděli na to, že jsou dávno promočení do morku kostí, jen tam stáli neuvěřitelně vyčerpaní únavou. Před sebou viděli pouze ohořelou kamennou konstrukci bývalé stáje.
S touto hrůzostrašnou vidinou se vraceli domů, ale každý se s tím dokázal vyrovnat po svém. V Davidovi i přes to, že je již sedmnáctiletý urostlý a statný mladík, zanechala příhoda dlouhý čas trnitou stopu na duši.
Zatím Caroline přivolala lékaře, jež po důkladném vyšetření zjistil, že sir William má zlomené obě holení kosti a potřebuje odborné ošetření. Základní funkce jsou zcela v pořádku. Ačkoliv pánové byli ještě otřesení požárem, tak se ani nelekli, když jim Margareth oznámila, že otce odvezli do nemocnice a maminka jela s nimi. Spíše si oddechli, že se rychle dostal do bezpečí, a tudíž předešli horším následkům nebo i smrti.
Týden se sir William zmítal v horečkách a byl celkově vyčerpaný, ale zdravotní personál mu zajistil veškeré pohodlí. Caroline docházela za ním každý den a informovala svou rodinu o jeho stavu. Během dalších dnů nabíral sir William sílu a chtěl vidět své tři děti, kteří přijely na konci června ze studií na léto domů. Následovalo srdečné přivítání:
„Rád vás všechny vidím," potom vzal ruce všech dětí do svých a dlouze se na ně podíval.
„Chci vám strašně poděkovat, jak jste to všechno perfektně zvládli."
„Byla to naše povinnost, protože je to i naše hospodářství," řekl Antonio.
„Jsme přece rodina, tak musíme držet při sobě," pronesl Joshua moudře.
Tato slova sira Williama dojala, ale snažil se slzy zadržet. Miloval svoje děti, i když na druhou stranu byl velmi přísný, a ony o tom věděly, nechtěl před nimi ukázat slabost.
„Vy jste moje šikovné duše, co bych si bez vás počal," řekl s úsměvem na tváři, až se rozjasnily jeho obyčejně chladné tmavé oči.
„Nechceš něco donést, otče, nepotřebuješ něco?," zeptala se Margareth starostlivě.
„Ne, nepotřebuji, jenom abyste zase přišly. Doufám, že mě brzy pustí, už mě to tu nebaví," odpověděl Sir William na otázku Margareth.
Potom zvážněl, opět se objevily tvrdé rysy ve tváři a obrátil se ke své ženě: „Rád bych se zeptal, nestalo se něco Davidovi, je vůbec v pořádku?," zeptal se polekaně Sir William.
„Trochu ho to vzalo po psychické stránce, jinak se zdá být zdravý."
„Rád bych si s ním promluvil, přiveď ho zítra prosím." Když děti vycházely z jeho pokoje, ještě zadržel Caroline a řekl jí potichu: „David prodělává posttraumatický šok. To je běžná situace, když zachraňuješ někomu život a nejsi zdravotnicky vyškolená."
Nakonec se s Davidem setkal za další dva dny, když sira Williama propustili do domácího ošetření. Musel ještě přes den polehávat, ale mohl již chodit na čerstvý vzduch, v jeho případě za asistence domácího personálu nebo rodiny o berlích..

 

Navečer přišel David k siru Williamovi. Po jemném zaklepání vstoupil do pokoje, pozdravil sira Williama a moment vyčkával u dveří. Sir William zavřel právě rozečtenou knihu a změřil si ho pohledem, jestli je opravdu celý, jak pravila Caroline. Všiml si malých odřenin na obličeji a rukou, a také smutku v jeho, jinak veselých očích. „Posaď se," vybídl ho sir William.
„Podej mi tvé ruce," pronesl sir William. Nejdříve si prohlížel pravou ruku, až ucítil drsnou kůži na dlani. Otočil ji a uviděl rudou barvu od popáleniny. Ještě si prohlížel levou ruku, ale tam měl jen odřeniny.
„To takhle necháš, proč si to neléčíš studeným obkladem a léky?"
„Caroline by ti jistě ráda pomohla."
„Pane, léčím si to."
Sir William se na chlapce nedůvěřivě podíval a David tuto reakci postřehl a rychle odpověděl: „Vážně pane, mluvím pravdu."
„Dobrá, věřím ti, ale musíš ji mít neustále zabalenou i přes den," řekl sir William pevně.
„Popáleniny se hojí špatně a dlouho." Potom se na chvíli ponořili do ticha, než sir William opět promluvil.
„Muselo to být pro tebe hodně těžké. To chtělo velkou kuráž vběhnout do plamenů, když žár strhával vše okolo a prohledat celou stáj, než si mě našel."
„Neměl jsi strach?"
„Měl, ale dělal jsem jenom, co mi napověděla intuice," řekl David skromně.
„Jsi velice statečný mladý muž, nevím, jak ti mám poděkovat. Ani penězi, ani ničím jiným se nedá vyvážit tvoje šlechetnost.
„Dá se, pane,"
„Čím, povídej,"
„Láskou pane. Rád bych Vás chtěl poprosit, kdybyste mě mohl poprvé v životě obejmout."
V jeho náručí ucítil něhu a rozplakal se. „Jen plakej, to ti pomůže od tvé bolesti."
O devět měsíců později, díky této velké životní zkušenosti, si David uvědomil, že se chce stát lékařem. Zachraňovat lidské životy. Musí ujít ještě dlouhou cestu, na které se musí stále učit.