Oskar hrál v kapele na piano, saxofon a vůbec na cokoli, co zrovna bylo potřeba. Taky dělal rytmické věci, ale k bubnům ho nepustili, na to měli svého bubeníka. V podstatě by mohl mít svou vlastní kapelu o jednom členu, kdyby neměl rád společnost. Byl extrovert, i když sám o sobě tvrdil, že je nejraději sám a má introvertní sklony. Možná, že to tak bylo, ale navenek působil jako nenapravitelný komik. Dalo by se říct, že svými vystoupeními exhiboval. Taky měl ale trochu smůlu, lepily se na něj všechny menší i větší průšvihy a většinou v tom byl opravdu nevinně. Je možné, že jeho introvertní pocit vycházel právě z toho, že se po nemilých zkušenostech už raději nepouštěl do žádných větších akcí; jak s oblibou říkával „držím se při zdi".

Aktualitou dnešního dne byla informace o vernisáži. Jedna jeho známá mu právě oznámila, že bude mít vernisáž svých fotografií. Oskar neváhal a začal diskutovat tuto novinku se svým starým známým. Dávno už opustili téma výstavky fotografií z Chorvatska, na které je ona tak nadšeně pozvala. Byla to její první vernisáž a konala se u Kulaťáku ve vinárně. Shodli se, že to není příhodné místo pro výstavku fotografií zátiší, které chtěl starý známý vystavovat. Oskar mu navrhl, že má ještě z mladických let doma červený obraz, na kterém je autor fotografií ztvárněn. Pravda, k zátiší se příliš nehodí, pracovní název obrazu je „Třesk známého hlavy", ale zase má pěkné rozměry. Červený olej na sololitu o rozměrech 2,20 x 2 m. Červené je tam opravdu hodně, je nanášena v několika odstínech a vrstvách, takže se dá mluvit i o tloušťce obrazu, která mimo podklad dělá asi 1 cm. Ve spodní části je pak ztvárněn sám budoucí vystavovatel zátiší. A Oskar by chtěl tento obraz vystavit. Argumentoval tím, že klidnost zátiší žádný červený abstraktní obraz nemůže narušit. A kdyby přece, jen by to podtrhlo autorovu osobnost!

Výstava se bude konat až v zimě a známý mu navrhl, aby tedy ještě dopracoval pár abstrakcí, neboť vždy by měly být aspoň 3 kusy čehokoli. Jenom u soch
a portrétů je únosný i jeden objekt. Oskara v tu chvíli nic moc nenapadlo, zalitoval, že, když se stěhoval ze svého nuselského bytu, musel jeden ze svých výtvarných skvostů rozřezat a vyhodit. Rozřezat proto, že obraz měl vskutku abstraktní rozměry a neprošel dveřmi a už vůbec se nevešel do auta. S vyhozením to pak bylo snadné. Vzpomněl si, jak si kupoval ten kus sololitu v Bauhausu. Sololit stál asi 100 Kč, jenže do auta se to nevešlo a tak musel koupit ještě gumičky na uchycení na střechu auta za 250 Kč. Při jízdě pak sololit značně přesahoval rozměry vozidla, ale úspěšně jej dovezl domů. Jak ho dostali do dveří si nevzpomněl, ale rozhodně se jim to povedlo, později na něj ztvárnil svým výtvarným tahem depresi, ve které se zrovna po rozchodu s Klárou nacházel. V Nuslích měli s Klárou krásný pronajatý byt s velkými stropy. Pořádali tam večírky a Klára jako fotografka pořádala i bytové výstavky svých dílek. Oskar k tomu většinou něco uvařil a vymyslel performance. Poté, co Klára odešla s jedním místním akademickým malířem, opustily Oskara nápady a na už domluvenou výstavu spojenou s happeningem neměl co dát. Tehdy vzal sololit, který tak ztěžka získal, a vlastní technikou - olej na vnější stranu prstů a hřbet ruky - ztvárnil svůj těžký pocit. Jenže to by nebyl Oskar. V srdci měl temno, ale u sebe pouze červené a zelené olejové barvy. Navíc sololit ze stavebního krámu nebyl sololit z obchodu s malířskými potřebami. Byl mnohem tvrdší a při malování měl Oskar ruce do krve. Nicméně vydržel, pomaloval celých 2,5 x 3 m. Z rukou mu sice prýštila krev, ale na Kláru se mu na moment podařilo zapomenout. Lidi pak pozval na výstavku s názvem „Sólo pro obraz" a se svou jarní loukou rozkvetlou vlčími máky měl úspěch. Tehdy ho napadlo, že temný pocit nemusí být černý a vrhl se na své červené období.

Konec s Klárou měl, sice jednu, ale zato velkou, výhodu. Už dávno cítil, že by se zase měl věnovat hudbě, jenže ona potřebovala pro svou práci klid. Trochu mu připomínala právníka, se kterým chodila předtím a který ji ničil svými cholerickými záchvaty. „Nešusti těmi novinami!", „Slyšíš to?, ty sousedi nahoře zase dupou, já tam vlítnu!", a taky tam vlítnul. A puštěná televize? To byl vůbec problém. Pak Klára ale potkala Oskara a právníkovi umožnila jeho klid. V době, kdy se Oskar s Klárou seznámil, žádnou televizi neměl, ale říkal si, že Klára vypadá na někoho, kdo by ji rád používal. A tak, než ji pozval poprvé k sobě domů do Nuslí, koupil ji. Co kdyby se chtěla na něco dívat?

Kláru měl hodně rád, připomínala mu něco z jeho dětství a taky něco z jeho povahy. Byla křehká, křehounká a on ji miloval. Jak na tom byla Klára si objektivně už nevzpomíná, ale tušil, že pravda v jeho nitru je a trpělivě čeká, až mu to řekne do očí a spíše naivně doufal, že ji přebije nějakým silným, silnějším zážitkem a pravda tak nedostane šanci. Kláru poprvé viděl na koncertě v Redutě, figuroval v jedné předkapele při křtu tak trochu jazzové desky známých, kteří hráli po nich. Obě kapely se znaly dlouho a dlouho si vzájemně dělaly hudební předskokany. Stylem hudby na tom sice nebyly zcela podobně, ale určité hudební prvky měly společné. Oskar s nimi ve zkušebně občas jamoval. Rád se oprošťoval od jednoduchých frází a utíkal k jazzovým prvkům. Zároveň ale cítil, že na takovou hudbu si bude muset ještě počkat, a proto dal přednost účinkování ve skupině Harant. Po jejich vystoupení se zjistilo, že pianista následné skupiny se někde zapomněl, a tak Oskar zaskočil. Byla to trochu improvizace, ale to se nakonec od jazzu očekává. Klára asi nebyla jediná, kdo si toho všimnul. Do té chvíle ani jazz nehráli, ale po Oskarově sólovém úspěchu se do jejich pop rocko hudby jazz přimíchal a posléze po obměně některých členů i vloudil na stálo. Tehdy pochopil, že jejich skupina nemůže mít název Harant, pokud se chce pohybovat v jazzovém prostředí, ať už jakkoli okrajově.

Klára byla krásná, vypadala tak, jak si vždycky svou polovičku představoval, a v tu první chvíli by ho nikdy nenapadlo, že by se mohli seznámit, a už vůbec ne, že by se mohli rozejít. V Redutě byla tehdy s právníkem, který v ní už na první pohled úspěšně zabíjel její křehkost, vnímavost a cit. Proč tahle bytost chodila s právníkem, a zvláště s tímhle, mu bylo záhadou, a ani Klára mu na to později nedokázala uspokojivě odpovědět.

Všiml si jich hned, nehodili se k sobě už od pohledu. Prý spolu ale byli už dva roky. Klára, s dlouhými havraními vlnitými vlasy pod lopatky, drobná tvář, velký úsměv a roztěkaný pohled hltající vše, co se v sále i na pódiu dělo. Ten druhý vedle ní působil jako robustní šedivá myška. Tehdy ještě nevěděl, že se Klára věnuje fotce, ale sama mu později řekla, že tenkrát už nefotila a byli za kulturou po dlouhých měsících. Přiznala, že atmosféra sálu ji vrátila do těch foto let a roztěkaný pohled s určitostí zaznamenával celé dění jako ve zvětšeném hledáčku fotoaparátu. Zdála se mu vedle něj ztracená, zranitelná, nesvá, toužící po něčem víc. Křičelo to z ní, poznal to hned.

Jenže koncert skončil a on neměl čas sledovat kam a kudy odešli, byl ve víru své náhlé slávy a nedařilo se mu vymanit se z lákavých nabídek. Asi ani nechtěl. Vlastně si to uhranutí uvědomil až později, když už byl dávno doma, probíral se z kocoviny a slepoval dohromady střípky předešlé noci; Kláru slepovat nemusel, viděl ji naprosto zřetelně, cítil jí a věděl, že se ztratil. Pocity byly příliš silné... nakonec se donutil vstát, zavolal Piškotovi a šli si dát jedno vyprošťovací. Když se mu srovnal obraz a vrátil se do reality, usoudil, že nemá smysl se tím pocitem příliš zabývat. „Vzít, vyždímat, vrazit do muziky a pak ruce pryč, bude to krásná nostalgická balada", řekl Piškot, a na to se taky napili. Jak řekli, tak udělali a z nápadu se stala velmi oblíbená skladba, u které holky hystericky křičely a klukům vlhly oči. V té době byli ještě stále pop rocko kapela, ale Oskar už tušil, že to nebude mít dlouhého trvání, že ho láká rytmus jazzu. Piškot byl jedním z mála, koho se mu podařilo přemluvit do nové formace. Byl bubeník a říkal, že je mu jedno, za co bubnuje, hlavně, že si tím vydělá. Duší tedy nebyl úplně jazzista, ale později na tenhle rytmus už nedal dopustit a cpal ho všude, i když vypomáhal při koncertech bývalé domácí skupině Harant.

Piškot měl problémy s manželkou, oženil se příliš mladý a, jak se ukázalo, také se jako příliš mladý rozváděl. Jednou to s Oskarem rozebírali a Piškot si vychvaloval svého právníka, že ho teda sice moc nezná, ale známá, co mu ho dohodila, říkala, že je dost dobrej. Ví jen, že se loni byli podívat na jejich koncertě v Redutě. „Jak jsi tenkrát zaskakoval za toho pianistu...". A naprosto neformálně, nepřípadově jdou příští středu do Akropole na nějakou alternativní hudbu, tak jestli prý nechce jít Oskar s nimi.

Dorazili všichni, jenom Klára ne. Piškot se ptal právníka, kde má svou milou přítelkyni a že si jí asi před rokem všiml v Redutě na koncertě. Prý dorazí, dělá ještě něco do školy, ale měla by přijít. Prý mu ta její škola hrozně leze na nervy, pořád studuje a po večerech pracuje, takže nechodí domů až tak brzo jak by si přál. „Jen tak dál, povídej, ještě ji trochu víc očerni a bude moje," usmál se Oskar a zasněně přivřel oči. Přítelkyni neměl, vztah se rozpadl asi před půlrokem a Klára se mu líbila už tenkrát v Redutě. Když konečně dorazila bylo kolem desáté, koncert pomalu končil a právník se chystal rozloučit, protože měl druhý den nějaké jednání a potřeboval být fit. „Tak já tu ještě zůstanu, támhle je kámoška z gymplu, tak probereme život, vesmír a vůbec a pak přijdu", řekla Klára a vydala se za ní. Stále ještě všichni stáli v kroužku, právník měl už závěrečnou řeč a Klára náhle přiběhla. „Vašku, Maťa má dneska narozeniny, zvala mě, jenže já na to úplně zapomněla, tak já s nimi zůstanu, půjdeme to dooslavit k Pepínovi, támhle zrovna jde, ještě to ale neví," řekla nevinně. „Dobře miláčku, ale přijď nějak rozumně... ty máš zítra volno?", napadlo ho překvapeně. „Zítra je pátek a v pátek mám školu... takže mám vlastně volno", řekla vítězoslavně Klára. Oskarovi nijak zvlášť nepřipadalo, že by to byla zrovna pilná studentka, její přístup se mu líbil, asi taky bude malinko roztržitá, ale je krásná. „Ta je tak krásná!" řval očima na Piškota.

Jen co právník odešel, přišel si Oskar pro Kláru do hloučku jejich známých. Vašek ho, ještě než odešel, stihl s Klárou v rychlosti seznámit. Když přišel, měla obrovskou radost a pyšně ho seznámila, jako toho, který měl ten úspěch v Redutě, „víte jak jsme tam s Vaškem byli minulý rok". Připadal si jak cvičená opice, ale trpělivě rozdával úsměvy na všechny strany. Pak už toho bylo přece jen trochu moc a vyslal zoufalý pohled k Piškotovi, který se svými 165 cm balil opodál vysokánskou blondýnku a očividně se výborně bavili. „Piškote..." vyslal na něj úpěnlivý pohled. Jenže Piškot byl zabrán do hovoru, kdy promlouval do urostlého poprsí, a Oskara neviděl. „Tak jo, jsem na to sám", osmělil se a zatahal Kláru za rukáv. „Chtěl bych s Tebou mluvit," řekl snažíc se o lhostejný tón a odtáhl ji stranou. Klára se jen otočila na své známé a spiklenecky na ně mrkla. Najednou vypadala hrozně sebevědomě a dospěle. V Redutě naopak působila spíše jako ztracené pískle. „Ty jsi nějaká vysmátá." řekl s úsměvem. „To víš, myši mají pré," a šibalsky se pousmála.

Piškotovi se podařilo odpoutat se od dvou ňader, které na něj útočily, a přispěchal za Oskarem. „Tak Ti kamaráde nevím, nejsem si jistý, možná je to špatně," svěřil se mu potichu Oskar, který stál zády ke Kláře. Piškot přes jeho rameno sledoval její rozzářené tmavé oči. „Co se týče žen, tak se přece nikdy nemýlíš a vzpomeň si na tu baladu, copak by ses mohl mýlit s takovýmhle pocitem?," zafilozofoval Piškot a vrazil mu do ruky sklenku. Oskar převaloval whisky na dně sklenice a přemýšlel co dál. „Každému hrabe, počkej až jí to přejde, třeba je jen ráda, že je Vašík pryč... taky není lehké ustát tvoji slávu," dloubnul do něj významně Piškot a uzavřel tak jeho dumání.

Bylo to tak, jak řekl. Klára byla ve vztahu s Václavem už hodně nešťastná, navíc dodělávala školu a pracovala, takže nechodila domů přesně tak, jak by si někteří přáli. Ano, bylo to přesně tak, jak říkal právník, jen s tím rozdílem, že Oskar to chápal. Když mu nad ránem pod žižkovským vysílačem povídala o dálkách, cestování, muzice a fotkách a o té nezkrotné touze, se kterou si neví rady, jako by mluvila o něm. Znal to... ale ... „nenechat touhu proklouznout mezi prsty...," napadlo ho zamyšleně.

To ráno náhle věděl, že ji zná už léta. Byla jiná než ostatní. Když si ji odváděl k sobě, vzpomněl si ještě na Piškota a jeho oblíbené „to jsou ale přece všechny!". Jen se tomu pousmál a v duchu mu spokojeně vzkázal „tak tentokrát! se mýlíš".

----------------------------------------

Když se rozešli, vrátil se Oskar k hudbě. Dokud bydlel s Klárou dostával se k muzice jen sporadicky. Klára zabrala celý jeden pokoj z jejich dva plus jedna pro svou fotokomoru a druhý pasovala na obývák, ložnici, večírkové místo, jídelnu a prostě všechno. Pro hudbu se už místa nedostávalo, a tak chodil hrát na saxofon na nábřeží a bylo to kupodivu jedno z nejtišších míst, na které mohl v Praze narazit. Bonga provětrával doma a bez piana se musel obejít. Na to hrával, jen když byl doma u rodičů. Kytara ho dávno přestala bavit a měla své místo v temné komoře. Zřejmě utrpěla nějaké škody vlivem vývojky a ustalovače nebo nadměrnou Klářinou péčí, protože, když kytaru po dvou letech soužití vysvobodil, vypadala tak nějak jinak. Dřevo už nebylo to, co bývalo, a struny? Ty tam snad někdy byly?

„Trochu jsem si zavzpomínal," povzdechl si Oskar, náhle přepaden vzpomínkami na Kláru. Vrátil se zpět k rozhovoru o vernisáži a známému navrhl, že by pro něj vytvořil zátiší jako objekt, protože si neumí představit zátiší jako abstrakci ve svém podání. Vytvořil by mu něco decentního, něco dokonavého, něco jako umístit do prostoru výstavní síně stoleček s naaranžovaným ovocem, které přetéká přes okraje jako u barokních obrazů. Na závěr vernisáže by se to všechno snědlo. Starému známému se nápad docela líbil, ale Oskara trochu rozhodila fotografova poznámka, že když fotí jablka jako předmět figurující v jeho obraze, tak se jablka přemění na herce jablek a nedokáže je pak sníst. Vždy ta nádherná jablka daruje nebo vyhodí nebo nenápadně zamíchá mezi ostatní, která žádnou roli nehrály.

„Tak zátiší jako objekt to nebude," pomyslel si Oskar a zaposlouchal se do hovoru kolegů. Řešili zrovna dovolenky. S údivem zjistil, že v srpnu tady bude úplně sám. „To mě teda nepotěšili," ušklíbl se pro sebe a napsal známému, že nejlepší asi bude, když mu na té vernisáži něco za ticha zahraje.

---------------------------------------------------