Měsíc před vánočními svátky se shromáždila celá početná rodina Cooperů na statku u Sira Williama v Cumbrii. Byl večer, deštivé mraky se roztrhly a úplněk se začal hlásit o slovo až vylezl úplně, a svou magickou silou rozzářil oblohu stovkami hvězd.
                Všichni zasedli k večernímu jídlu v dobré náladě, povídali si a vychutnávali jehněčí pečínku s různými druhy brambor a se zeleninou. V tom sir Wiliam zpozorněl a podíval se přes stůl na Davida, který jim za celou dobu, co jedli, nevěnoval vůbec pozornost. Byl pěkně oblečený  ve světle modrém svetříku a v černých teplých kalhotách, ale přes množství sklenek s vínem a mís, když na něj právě hleděl Sir William, bylo vidět jen jeho neposedné černé kučery, snědá tvář, která ještě více ztemněla od světla dopadajícího v šikmém úhlu lustru.
                Sir William nenápadně šťouchnul Luisu loktem, aby se podívala na chlapce. Tímto gestem chtěl Luise naznačit, aby ho přiměla ke slovu.
              „Davide?, co by sis přál k vánocům, jen řekni, neboj se," zeptala se Luiza srdečně.
                Chlapec sklopil hlavu, začal si žmoulat prsty na rukou a rozplakal se. Potom opět zvednul hlavu a přes slzy se podíval na všechny kolem stolu. Všichni netrpělivě čekali na odpověď, která stále nepřicházela.
              „Asi se stydí, jsou to pro něj přece jen první Vánoce," prohodil George.
              „Chceš nějakou hračku nebo knížku....?"
              „Luiso, přestaň, netrap ho, vidíš že je celý vyděšený. Až bude chtít, tak nám to poví," řekl Sir William jednoznačně, protože už nesnesl to ticho kolem. Po chvilce, když od chlapce odvrátili pozornost, přišel ten okamžik.
              „Já už jsem dostal dárek, ,nový domov´ ", prohodil štkajícím hlasem David.
                V ten moment přestali všichni jíst, a zahleděli se na chlapce.
              „Davide, udělal jsi nám velkou radost, to je nejkrásnější vánoční dárek, který jsme mohli dostat," řekl Edward dojatě. Vstal, došel k chlapci a přitisknul si ho pevně na svou hruď.
                
                Po večeři se dospělí přemístili do salónku, kde příjemně plápolal oheň v krbu a tlumeně osvětloval pokoj. Caroline všechny pobídla, ať se posadí, a nabídla jim sklenku dobrého digestivu.
              „Davy mě mile překvapil, nečekal jsem to vůbec od něj," pronesl Edward hrdě.
              „Myslel jsem, že neřekne nic, nebo si vymyslí věc, která je nyní hitem mezi kluky v jeho třídě.
              „Je to šikovný hošík," přitakávala Luiza Edwardovi.
              „Ale také pěkný raubíř, co já se s ním někdy nazlobím," řekl sir William a s chutí se napil skotské, kterou držel v ruce. Plamen skrz dohněda zbarvený mok ozařoval jeho přísnou, ale pěknou tvář ošlehanou větrem s hustým černým obočím.
                Čas se přehoupl k půl dvanácté a všichni začali pomalu cítit únavu. Postupně se odebrali do svých pokojů.
                Sir William procházel okolo chlapcova pokoje, zbystřil pozornost, poněvadž si všiml skrz dolní mezeru u dveří, že se svítí. Vzal za kulatou kliku, chlapec postřehl tento pohyb a rychle zhasnul lampičku na nočním stolku, když už sir William vstupoval do jeho pokoje.

             „Davide!, to pokaždé svítíš v tuhle nekřesťanskou hodinu? Děti tvého věku by měly dávno spát."
             „Občas o víkendu, pane," řekl upřímně.
               Sir William si k němu sedl a svou velkou rukou na jeho útlém ramínku se snažil chlapce položit. David si lehl a sir William k němu promlouval:
            „Ponocování není dobré pro tvůj celkový vývoj."       
            „Proč, pane?"
            „Víš, spánek je nutný. Tvoje  tělo, oči si potřebují odpočinout, aby mohly načerpat energii pro další den. A mozek se během spánku utlumí a celkově okysličí. Teď koukej spát a nechej si o tom zdát."
                        

             25. prosince, Cumbrie - severní  Anglie, štědrý den..

               Všude převládala vánoční atmosféra, kterou zpříjemnil přes noc čerstvě napadený sníh.
 Zavál celou krajinu a oblékl střechy domů do bílých čepic.
              Luiza potichu vstoupila do Davidova pokoje, probudila ho svým jemným hlasem:
            „Davide, vstávej, pojď se podívat dolů na dárky. Santa Klaus tu nechal pro tebe nějaké překvapení."
             Chlapec slyšel její hlas i přesto, že měl zavřené oči, pomalu si začal uvědomovat, že je ráno. Otevřel své ještě rozespalé oči, překulil se na záda a podíval se na tetu. Luiza už držela v ruce vínový sametový župan, který se očividně celou noc válel na zemi, možná že spadl z pelesti postele, přes kterou byl přehozený.
             David odhodil přikrývku, vklouzl do županu a šel po schodech dolů.                
             Celé dřevěné schodiště bylo vyzdobeno smrkovými větvičkami, které byly doplněny malými svíčkami. Pokud nastal pozdní odpolední čas a do místnosti pronikla tma, tyto svíčky se rozzářily,
což vzbudilo příjemnou a uklidňující náladu.
              David přišel do velké světlé, dřevem vykládané knihovny, kde zůstal stát na prahu dveří, jelikož pociťoval ostych. Bylo to pro něj něco nového, a neobvyklého. Jeho rodiče zemřeli, když začal sotva chodit do první třídy. Byli chudí a takové pestré a bohaté Vánoce si nemohli dovolit.
Potom nastal v těchto teplých chvilkách nečekaný zlom, neboť během pár minut přišel o všechno, na čem mu nejvíce záleželo - o své milované rodiče. O několik dní později stál v černém sešlém obleku v dešti, nevnímal okolí, z dálky k němu doléhal jenom hlas faráře. Ráno se už probudil ve zdech dětského domova.
              Luiza chlapce pobídla rukou, kterou ho držela na rameni, aby šel  ke stromečku. Tam už ostatní děti rozbalovaly dárky. Margareth (dcera sira Williama), hezké tmavovlasé děvče o tři roky starší než David, se s radostí chopilo iniciativy. Klekli si společně na kolena a potají mu prstem ukázala jeho dárky.
              David zašmátral snažíc najít všechny své dárky, až se to povedlo  Postupně je všechny rozbalil, ale nejvíce ho uchvátily zbrusu nové housle a podstavec k nim, aby se mu dobře hrálo.
             „Tak, co tomu říkáš, Davide?" zeptal se ho sir William stojící se zkříženýma nohama, přičemž se loktem opíral o mramorovou podestu nad krbem. Sir William má jednu libůstku, možná že je to síla zvyku si hřát záda u pořádně plápolajícího ohně.
               David se narovnal s pocuchaným, ledabyle uvázaným županem a ještě držící v ruce housle se šťastně vrhnul k tetě do náruče. Luiza překvapená tímto gestem políbila jeho černé kučery a pošeptala chlapci:  „Odpověz siru Williamovi."
             
                 David stále stojící u tety, začal pociťovat neklid, ba tísnivý pocit bázně, když se podíval s velkýma modrýma očima na sira Williama.
               „Pojď blíž, ať se mohu podívat na tvoje nové housle a konečně mi odpověz, na co jsem se ptal."   
                 David přišel k siru Williamovi a podal mu housle.Vzal si je rád a s úctou si je prohlížel ze všech stran, až mu oči zabloudily do zvukových průřezů houslí ve tvaru ff. Orosil se studeným potem, myslel že omdlí, a proto rychle dal chlapci zpátky housle. Chytnul se podesty, u níž ještě moment setrval.
               „Co je Vám, pane?"
               „To nic, chlapče", otíral si zpocené čelo a šel se něčeho napít k barovému stolku. Nalil si svojí oblíbenou skotskou, kterou potřeboval na povzbuzení.
               „Davide, posaď se tady vedle mě a dobře mě poslouchej," řekl sir William pevně, jelikož chtěl chlapce přimět, aby se soustředil a nerozptyloval se jinými myšlenkami.
               „Ty housle, které si dostal jsou velice staré a vzácné, pochází ze sedmnáctého století od houslařského mistra Andreye Guarneriho, a nesou  název Guarneri del Gesu."
               „Podívej se, chlapče, mají protáhlejší tvar a jsou vyrobeny ze vzácného dřeva."
               „A teprve ten jejich tón," pronesl Edward.
               „To jsou zvuky samotné přírody, to jsou přímo živé hlasy!, zvolal nadšeně David.

                 V poledne šli všichni na vánoční mši do kostela svatého Aubrechta. Kostel byl pěkně posazený na kopci, odkud byl jasný pohled na město. Mše trvala dvě hodiny a zpívaly se při ní vánoční písně doprovázené na varhany. Chlapec byl tímto božským nástrojem přímo okouzlen.
                 Slyšel ho poprvé v životě a byl udivený, že je tak mohutný ve tvaru či v melodii.
                
                 Po druhé hodině se uspořádal slavnostní vánoční oběd, který obvykle přetrvává do pozdního odpoledne. První, čím začali, je rozporcovaný krocan s ořechovou nádivkou, samozřejmě podle přání hostů byly jim dány brambory nebo rýže s různorodou zeleninou.
                Stůl byl vyzdoben vánočními svícny, lesními větvičkami ve váze z broušeného skla, na stole sváteční jídelní servis. Potom se na stůl přinášel pravý anglický vánoční puding.
               „Pane, obrátil se chlapec na sira Williama, když mu byla přinesena na stůl tato tmavá hmota vypadající  jinak, než si puding představoval.... z čeho je ten puding vyrobený?"
                Sir William se chvíli rozmýšlel, ale potom mu odpověděl:
               „Jsou tam dány oříšky, hrozinky, rum, vejce, strouhanka, cukr, citron a švestky," potom se obrátil k Caroline:  „Říkám to správně?"
               „Jen pokračuj."
               „A nakonec se polévá vanilkovou polevou a podává se s koňakem nebo s punčem."
               „Pane, s čím to mám já?"
               „Myslím s punčem."
               „Je to dobrý," řekl David celý udivený, že mu to opravdu chutnalo.
                 Zakončením slavnostního oběda byla mísa s tropickým ovocem a vanilkovou zmrzlinou.
              Chlapec s chutí snědl obojí.
                 
                 Večer se šli podívat ven. Stále padal hustě sníh s jemnými vločkami, došli na kopec a dívali se na v dálce blikající světélka neusínajícího města. Chlapec přemýšlel nad osudem lidí ve městě, jestli prožívají tento den s rodinou nebo sami. Potom se otočil na ostatní a uvědomil si, když se k němu hrnuly ostatní děti, že už je součástí této velké rodiny.