David hřebelcoval nově koupeného hřebce: anglického plnokrevníka jménem Bruno,
když v tom přišel do velké prosvětlené stáje sir William, chvíli pozoroval chlapcovu práci a vskutku musel usoudit, že čistí srst zvířete opravdu pečlivě. Potom došel až k němu:
„Dobrá práce chlapče", řekl sir William s úsměvem na tváři.
David se leknul, upustil dřevěný kartáč, který právě držel v ruce do sena a vylekaně se podíval na sira Williama.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat". Bylo ticho.
Chvíli se na sebe dívali, ale chlapec už jeho pohled nevydržel, sehnul se pro kartáč a pokračoval v započaté práci.
„Davide?" oslovil ho tázavě sir William.
„Ano pane".
„Nechtěl by ses se mnou projet na koni? Myslím vyjet si do okolí a můžeme se také podívat na vyhlídku k jezeru".
„Projet pane?," řekl chlapec překvapeně.
„Vždyť jsem v trestu, mám to od Vás přece zakázané, už si nevzpomínáte?" a obešel čistit koně z druhé strany.
David si před nějakou dobou půjčil bez dovolení koně sira Williama. Ale naneštěstí v ten moment, když byl chlapec pryč, se přišel podívat do stáje sir William, jak si David vede s prací a všimnul si, že jeden box je prázdný. Ihned se zeptal svým hlubokým hlasem hlavního stájníka pana Dorseyho, kde je ten uličník.
„Bohužel nevím pane. Ještě před chvilkou tu byl, potom se vzdálím uklízet zadní sektor stáje a on zatím zmizí jako pára nad hrncem," usmál se v duchu té myšlence pan Dorsey, že ten hoch je velice bystrý a mazaný.
Po večeři si Davida zavolal k sobě do pracovny, sice spolu dlouho hovořili, ale přece jen musel chlapce potrestat.
„Je to od tebe upřímný, že se přiznáváš k trestu, tudíž ti trest odpouštím, pronesl vážným tónem."
„Díky pane," a podíval se rozzářenýma očima vzhůru na vzpřímenou postavu sira Williama, která se tyčila daleko nad ním.
Sir William nechtěl, aby se chlapec moc rozdováděl a proto mu pevně přikázal:
„Dokonči zde svojí práci, nezapomeň dát Achillovi a Lordovi (sira Williama kůň) čerstvou vodu a připrav jezdecká sedla na oba koně". „Ve čtyři hodiny vyrážíme!"
„Za hodinu pane?," zeptal se David vyděšeně a cítil chladný pot na těle.
.... Dodělat hřebelcování Bruna, napojit oba koně, připravit sedla a uzdečku. Při myšlence, že to má všechno zvládnout během hodiny bylo pro něj nepředstavitelné.
„Davide uvědom si, že je to tvoje práce, platím ti za ní". Opět s chladným výrazem ve tváři.
David přikývl, že rozumí a odešel dozadu za Brunem.

Za nedlouho již projížděli cvalem Cumbrijskou krajinou, kterou stromy vybarvily všemi nádhernými barvami, jež mohl podzim poskytnout: rudou, hnědou, žluto-zelenou.
Sir William s Davidem dojeli na rozlehlé horské úpatí, které se zvolna svažovalo k velkému, větrem zčeřenému jezeru Wast Water. Okolo se rozprostíraly vrcholky hor všech tvarů a velikostí, přičemž Davida hlavně upoutal přes jezero sluncem ozářený vrcholek hory.

Potom se planoucíma očima toužící po odpovědi vrátil zpátky k siru Williamovi:
„Pane, co je to za horu támhle přes jezero?"
„Davide ta hora, na kterou se díváš, se jmenuje Scaffell Pike a je nejvyšší v celé Cumbrii".
Chvíli o ní přemýšlel, ale potom se jeho pozornost opět soustředila na sira Williama.
„Pane, jakým směrem je Cambridge?," tázal se opět dychtivě chlapec a seskočil z koně, kterého vzal za uzdu, a přiblížil se více ke skaliskům, aby měl větší výhled.
„Na východě," ukázal sir William prstem.
„Za těmi vzdálenými vrcholky, odkud se linou černá mračna."
„Bude asi za hodinu pršet," prohodil zkroušeně sir William.
„Od východu se, pane, přece deštivé počasí nežene,"
řekl udiveně chlapec a kroutil nad tím hlavou.
„Chlapče, ošklivé počasí se může hnát všemi různými směry, odkud vane vítr."
Potom se sir William zarazil a uvědomil si, proč se ho vlastně ptal na Cambridge.
„Davide, odkud znáš Cambridge?"
„Strýček Edward mi hodně o Vás vyprávěl, že jste byl vojenským lékařem v Africe za druhé svétové války. Prý jste zachránil mnoho životů, ba přímo na frontě pod těžkou palbou jste zachránil samotného generála."
„Na tom nebylo nic hrdinského, byla to moje lékařská povinnost, prohodil s kárajícím tónem v jeho hlase."
„Po... po válce," pokračoval nejistě David, „jste pracoval ve vojenské nemocnici v Londýně, a po několika letech jste přešel pracovat do fakultní nemocnice v Cambridge. Také mi vyprávěl, že se věnujete profesuře."
Sir William ohromen chlapcovým jasným vyprávěním se ještě zeptal:
„Víš v jakém století byla založena univerzita?"
David si otázku moment rozmýšlel, potom se podíval nahoru na sira Williama:
„Ve třináctém století pane," řekl přiškrceným hlasem a sklopil oči, jelikož nevěřil ve správnou odpověď.
„Zcela správně synu," sehnul se z koňského hřbetu a poklepal chlapce po rameni.
To už si David přesunul dozadu uzdu, nasedl na koně. Sir William mu ještě pomohl vsunout nohu do třmenu a vyrazili cvalem k domovu.
Uháněli pryč od černých mračen nasycených deštěm, silný vítr je nemilosrdně bičoval do zad a všude vládl předbouřkový klid. Vůbec nezastavovali, pouze se Sir William několikrát podíval dozadu na chlapce. David se držel statečně.
Když přecházeli práh stáje s Lordem a Achillem, spustil se tak prudký déšť, takový, že se kapky odrážely v rychlém tempu od země. Oba dva se na sebe podívali, jejich temné tváře byly tak ošlehané větrem, až cítili štíplavou bolest.
„To jsme měli kliku," řekl sir William, a zasmáli se tomu, že přelstili počasí.

Další den David přiběhl ze stáje do haly a bez zaklepání vstoupil do velké knihovny, kde spolu hovořili sir William a jeho devatenáctiletý syn James. Chlapec čekal mlčky, opírající se zády o dřevěný konec stolu. Na stole leželo spoustu přes sebe rozházených herbářských a lékařských ručně vázaných knih, které si chtěl prohlédnout, ale neměl odvahu. Ale jak se na ně dlouho díval, tak zašmátral svými dlouhými prstíky dolů pod jiné knihy snažíc si vytáhnout anatomický atlas.
Avšak horní kniha se uvolnila a spadla na zem. Sir William se s chladným nezájmem obrátil k chlapci (aby mu dal najevo, že má příště klepat).
„Proč jsi přišel?"
„Pane," řekl sotva znatelně. Zkusil to znova. „Pane, Váš Lord," řekl třesoucím hlasem.
„Co je s ním, tak mluv."
„Je neklidný a jdou mu sliny od huby."
„Jak je to dlouho?"
„Asi.....," přemýšlel, jelikož nedokázal odhadnout časové rozmezí, kdy byl poprvé u Lorda a vyměňoval mu vodu; potom, když se k němu vrátil s čerstvým ovsem, byl už neklidný.
„......možná deset minut."
„Říkáš deset minut, ale nejsi si s tím stoprocentně jist."
„Ne pane."
Sir William byl rozmrzelý, ale zároveň vylekaný, protože svého koně miluje a nechtěl si připustit, že by umřel. Konečně se zvednul ze svého sametově polstrovaného křesla, v hale si oblékal stájnickou vestu a přitom mluvil na svého syna Jamese:
„Neboj se, více to probereme večer.
„Pokud možno se budu snažit vrátit včas."
„Dobře otče."
Utíkali rychle do stáje, bláto jim stříkalo na kalhoty od dopadu boty na mokrou, deštěm skropenou cestu. Brzy se objevili ve stáji, kde čekal netrpělivě pan Dorsey, a zavedl svého pána k jeho koni. Sir William pohladil Lorda po hlavě a všiml si, že opravdu slintá a těžce dýchá. Vzal z nejbližší police veterinární lékárničku, potom vsunul rychle a přesně teploměr do konečníku.
Posléze zjistil, že má zvýšenou teplotu okolo 39 stupňů (normální teplota zdravého koně je kolem 38 °C) a zkontroloval puls na hraně spodní čelisti. I ten překročil 60 tepů za minutu.
„To není dobré, je určitě nastydlý," myslel si sir William, „možná jsme to včera přehnali a ještě do toho ten silný vítr."
„Davide přines džber se studenou vodou, samozřejmě s čistým hadrem, pospěš si."
„Sire Williame zavolal jsem veterináře," řekl pan Dorsey a vyšel naproti pomoct chlapci, který se už vzápětí vracel zpátky.
„Děkuji, pane Dorsey."
Udělal z hadru mokrý obklad, párkrát ho tím utřel a přiložil mu ho na hlavu. Netrpělivě vyhlížel veterináře.
„Měl by tady být co nevidět," prohlásil pan Dorsey spíše do ztracena než k siru Williamovi.
„Davide nepostávej tam tak a jdi se podívat k hlavním vratům, jestli už nejde."
„Kdo pane?"
„No přece veterinář," prohodil rozhněvaně Sir William.
David se vzpamatoval ze svého snění, do něhož byl pohroužen, ujasnil si svojí povinnost a vyšel ven.
Vzápětí už s chlapcem přišel veterinář. Byl to mladý muž menší štíhlé postavy se světlou kšticí a výraznou severskou tváří. Pozdravili se navzájem; vysvětlil jim, že přišel jako záskok za pana doktora Thomsona. Vyšetřil důkladně koně a potom se zdvořile otočil k siru Williamovi:
„Je to chřipka, ale podchytila se včas."
„Takže je z nejhoršího venku?"
„To Vám, pane, teď říci nemohu, samozřejmě, že je tam riziko, ale každopádně ho budu sledovat."
Také mu řekl, jaké antibiotika má Lordovi podávat a že potřebuje klid.
Během několika týdnů se Lord zcela uzdravil a pomalu vyšel na čerstvý vzduch.
Když jednoho slunečného odpoledne sir William stál opřený o horní tyč ohrady a viděl svého koně vesele pobíhat s ostatními druhy, nesmírně se mu ulevilo.