Samotná cesta letadlem z Prahy do Tunisu vedla přes Paříž. Letadlo v Praze však odstartovalo s více než hodinovým zpožděním, způsobeným vadným palubním počítačem (jeden ze šesti, jak uklidňoval cestující kapitán letadla). Přípoj v Paříži mi tak uletěl, naštěstí bylo volno v dalším letu, takže na africkou půdu jsem vstoupil o tři hodiny později. O Tunisu mnohé napověděla již vstupní procedura na letišti: mladí, urputně se tvářící imigrační úředníci v uniformách nenechali nikoho na pochybách: tady se nežertuje. Drobný zádrhel se podařilo vyvolat bohužel zrovna mně. Úředník nedolistoval mým pasem až a konec, kde bylo tuniské vstupní vízum přes celou stránku, a požadoval „voucher" do hotelu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že mám rezervované ubytování v hotelu v městě a o voucheru nic nevím. Můj pas odložil stranou a odbavoval další cestující. Mne si nechal na konec. Naštěstí tímtéž letadlem cestovala kolegyně z pařížského centra ISSN. Společnými silami se nám podařilo vysvětlit přivolané vyšší šarži v civilu, že nejsem turista, ale že jsem tu z České republiky služebně. Šarže odvětila bystře, že k tomu potřebuji vízum. I sdělili jsme, že to v pasu je. Pak se vše vysvětlilo, šarže naoko seřvala úředníka u přepážky (který za nic nemohl, protože se mezitím s kolegou vyměnil) a se mnou se rozloučila zdviženým palcem. Ukázalo se, že bez francouzštiny to tu bude těžké. Pak jsem konečně mohl podstoupit další rentgenování - Tunisko je zřejmě jedinou zemí, která rentgenuje cestující a jejich zavazadla i po příletu do země.

 

Tunisko prošlo v minulosti mnoha peripetiemi. Původně tu sídlili Berbeři, které nahradili Féničané, zakládající známé Kartágo. Město, o kterém senátor Marcus Porcius Cato dvě století př.n.l. prohlašoval "Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno", bylo nakonec skutečně zničeno, aby bylo za éry římského panství zase obnoveno. Arabskou invazi v 7. stol. a jejich vládu ukončili v 19. století Francouzi, kteří z Tuniska učinili svůj protektorát. Teprve v roce 1956 se země opět osvobodila a získala nezávislost. Současný prezident Zín al-Ábidín Ben Alí se dostal k moci 7. listopadu 1987, kdy svrhl tehdejšího prezidenta Burgibu. Ben Alí je zcela nepostradatelný - jeho fotografie jsou v Tunisu k vidění úplně všude, v kavárnách, na ulicích, na plakátech, v dílnách, ano i v knihovně - všude na vás kouká. Čím je starší, tím vypadá na fotografiích mladistvěji. Nenechává nikoho na pochybách, kdo v Tunisku vládne.

 

Bližší seznámení s Tunisem nastalo hned druhý den. V okolí hotelu to vypadalo docela evropsky, na střechách satelitní antény atd... Byl to zřejmě okrsek automechaniků, protože v okolí bylo nasekáno dílen, garáží, servisů apod. Většina oprav probíhá přímo na ulici. Ukázalo se dále, že do tuniské Národní knihovny, kde se jednání konalo, bude nejrychlejší chodit pěšky. Městskou dopravu v Tunisu zabezpečuje síť autobusových linek, jejichž trasy a zastávky se nám nepodařilo zjistit. Místní tramvaj - nazývaná s trochou nadsázky „métro léger" - zase jezdila jinam, než jsme potřebovali. Teoreticky zbývají žluté taxíky, ale doprava je tu velmi hustá a chaotická. Přechody ani semafory neexistují, chodci prostě sebevražedně vstupují do vozovky. Auta všech značek a stáří, často se šrámy na boku a s uraženými zrcátky demonstrují zdejší způsob jízdy. Nezbývalo tedy než každé ráno projít po okraji historické části města - medíny - až ke knihovně. Vstup do medíny hlídaly dvě staré brány, trasa dál vedla typickou čtvrtí většinou jednopatrových bílých domků s plochou střechou, v různém stadiu rozpadu nebo oprav. Uličky úzké a křivolaké, se spoustou zákoutí, v domech většinou malé krámky nebo dílničky. Odpadky se štosují v černých plastikových pytlích, hojně navštěvovaných kočkami. Dále jsme už procházeli místním „Capitol Hillem" - vládní čtvrtí, kde sídlila některá ministerstva a na vršku trůnila kasba (Kasbah), dnes sídlo vlády. Tady byl o poznání větší pořádek.

 

Nová budova tuniské Národní knihovny stojí na vršku nedaleko kasby. Otevřena byla v prosinci 2005. Evropskému oku (nebo alespoň mému) stavba příliš nelahodí, ani její růžová barva není ani v Tunisu moc obvyklá. Nejvíce je vidět hmota knižního skladu, studovny jsou situovány vlevo (vedle stála vládní budova ve velmi podobném stylu). Uvnitř je však příjemný chládek, vstupní hala je v mramoru, se sloupy... Absolvovali jsme i krátkou prohlídku, bohužel nám ukázali pouze prostory v 1. PP - laboratoř, vazbu knih, foto a skenování dokumentů. Zbytek nám zůstal tak trochu utajen. Neubránil jsem se srovnání s novou NTK - ta tuniská je prostě trochu jiná knihovna, na zdejší (a možná i africké) poměry však určitě luxusní a moderní. Uživatelů v ní ale moc nebylo, zdálo se nám, že je pořád v jakémsi zkušebním provozu. Blíže viz http://www.bibliotheque.nat.tn/fr/default.aspx

 

Jídlo v Tunisku je kapitolou samou o sobě. Na ulici se lze velmi levně najíst v bistrech, sendvičárnách a hospůdkách, kde se dají ochutnat místní speciality. McDonald tu neexistuje. Na druhé straně jsou turistovi z Evropy vtloukána odlišná, poněkud odstrašující nutriční ponaučení: vodu pít pouze balenou, ne z kohoutku, ráno si dát preventivně panáka něčeho tvrdého, maso a zeleninu pojídat pouze prokazatelně tepelně upravené atd. atd. jinak si následky ponesete celý život... V mém případě to bylo ještě umocněno faktem, že jsem dobíral antibiotika z předchozí nemoci. Nechtělo se mi cokoliv riskovat a proto jsem se stravoval pěkně „po evropsku", i když ne příliš zdravě - hranolky, smažené kuřecí řízky (ty tu kupodivu znali a prodávali) nebo kuře, tu a tam opatrně nějaká místní omáčka, často dosti pálivá, kuskus, rýže, k pití cokoliv z láhve. Často se pije tmavý čaj ve sklenici s lístky máty. Hodně se jí ryby a plody moře. V kavárnách, kterých je tu jak naseto, si můžete dát kávičku spolu s vodní dýmkou, v medině každou chvíli narazíte na pouličního prodavače chleba, pirohů a placek. Všude jsou k dostání suché plody, ořechy, mandle, prodávané na stáncích na váhu do pytlíku. Tuniská tržiště nabízí ze surových či syrových potravin prakticky cokoliv (kromě vepřového), ovšem za nezbytného čichového doprovodu. Jen chvíli jsem ze zvědavosti postál u dveří do masného krámu - ven se linulo něco nepopsatelného, co by v našich zeměpisných šířkách způsobilo okamžitý zásah hygienika a zavření krámu...

 

Procházka medinou je rovněž zkušenost na celý život. Prodává se tam prakticky cokoliv - od šperků přes kožené zboží, látky, boty, až po elektroniku, nástroje atd. Původně jsme chtěli najít původní, starou budovu Národní knihovny. Neprozřetelně jsme se (byli jsme tehdy čtyři) turisticky rozhlíželi a čučeli do map. Přitočil se k nám Arab, který kupodivu rozuměl anglicky a slíbil, že nás ke knihovně dovede. Bylo nám divné, že nás vede kamsi doprava, zatímco knihovna měla být spíše vlevo, než se ukázalo, že nás přivedl ke krámku se zlatem (patřícímu zřejmě rodinnému příslušníkovi), kde „zrovna dneska mají ty nejnižší ceny v Tunisu..." Nakonec nás ke knihovně nasměrovali - vstupní portál byl v živé obchodní uličce - súku, naproti byly nějaké boty, a nebýt státní vlajky, hladce bychom jej přehlédli i s francouzským nápisem (když jsem si šel portál o dva dny později vyfotit, dvakrát jsem zabloudil). Nakupování v súku ovšem není nic pro našince: bez francouzštiny se tu neobejdete, smlouvání je nutností, jinak věc koupíte za nehoráznou (i když pro vás stále přijatelnou cenu). Usmlouvat lze i 75% původní ceny (ověřeno kolegou jinde při koupi opasku u kalhot). Za zády se vám neustále někdo prosmykuje, nakukuje přes rameno, arabsky hovoří s prodavačem a přitom hulí přímo pod nos. Místo smlouvání vás plně zaměstnávají obranné reflexy, jimiž chráníte cennosti, foťák a svoji osobní integritu. V klidu se dá nakoupit v kamenných obchodech v centru Tunisu, ceny jsou ale vyšší a kolorit je fuč.

 

Za zmínku stojí i návštěva Kartága, jehož vykopávky jsou situovány na sever od hlavního města, nedaleko letiště. Cestou jsme navštívili Museum Bardó, ve kterém jsou zpřístupněny obrovské mozaiky z římského období Tuniska. Zajímavý byl i samotný interiér tohoto paláce. Prohlídku Kartága jsme započali v Carthago Museum stojícím na kopečku na místě bývalé akropole. K vidění jsou památky z římské epochy Kartága. Na plánu Kartága vyvedeném v mramoru byla zakreslena mj. i knihovna (o půdorysu 74x32 m). Prohlídka pokračovala u Antoniových lázní, ležících pod kopcem u moře. Impozantní zbytky lázeňského komplexu z 2. stol. budí dodnes pozornost turistů. V bezprostřední blízkosti vykopávek stojí prezidentský palác obehnaný masivní ze všech stran viditelnou bílou zdí. Prohlídka skončila v nedalekém Sidi Bou Sad, malebném městečku postaveném španělskými Araby. S trochou nadsázky je městečko označováno jako tuniský Montmartre. Prý se tu narodila slavná Claudia Cardinale (jako alternativní rodiště se uvádí La Goulette, malá vesnice u moře nedaleko Kartága, kde jsme obědvali). Na strmém kopci jsou natěsnány bílé domečky s modrými okny, arkýři a dveřmi, spousta krámků, suvenýrů a turistů, hezký výhled na moře. Je tu spousta příležitostí jak utratit svoje dináry...

 

Setkání s arabským světem, dosti odlišném od toho našeho, je vždy poučné a zajímavé. Je to typicky mužské prostředí, ženy tu je vidět málo, neboť jejich „historická úloha" je očividně někde jinde. Ženu sedící v kavárně plné mužů jsme sice viděli jen jednou, zejména mládež už náboženská tabu nebere příliš vážně. Docela rád jsem se vracel domů do přeci jen civilizovanější domoviny....

---

 

Kasba

 

Brány do starého města

 

Staré město

 

Medinské "nákupní" uličky

Pohled z okna hotelu na novější čtvrť

Ulice ve starém městě

Častý výjev - kočky hodující na odpadcích

Moderní výstavba - jedna z vládních budov

Opilá lampa

Kovotepecký krám

Architektura španělských Arabů

 

Křesťanská katedrála v maurském stylu

Moderní centrum města






Ben Ali dává pozor na své poddané

Zbytky Antoniových lázní v Kartágu

Vykopávky v Kartágu z doby Římské

Muzeum v Kartágu

Obrovské římské mozaiky v kartážském "Museum Bardó"

Pohled přes akropoli

 

Model knihovny

 

Knihovna v reálu

 

Vstupní hala do knihovny s obrazem prezidenta

Arabská klávesnice má prohozená písmena "A" a "Q", s čímž mívají Evropané problémy

Studovna v nové knihovně

 

Knihovní řád

Vstupní portál do staré Národní knihovny