Každý do Nejtku přispíváme svým osobitým způsobem. Já, protože se tak úplně necítím ani básníkem, ani spisovatelem, jsem se rozhodl, že to zkusím s vlastní hudební tvorbou. Vím, že písnička, kterou jsem pro knihovnu stvořil, není dílem porovnatelným s Beethovenem, ale přesto doufám, že vás potěší. Jak vznikla písnička knihovně
Je sobota odpoledne. Čtenářů poskrovnu jako obvykle. Dá se říct, že jen stálí obyvatelé knihovny (tj. specifická skupina čtenářů) se sem přišli vyspat. Jak by ne! Vždyť venku nevlídně a u nás se topí. No jen si to spočítejte, kolik utratíte doma za topení. Určitě vás to bude stát mnohem více než roční legitimace do naší knihovny. Navíc jsou tu samí milí lidé, kteří vám rádi půjčí nějakou tu knížku, již si můžete dát i pod hlavu a pak už se komfortu státní technické knihovny nevyrovná ani londýnský hotel Ritz...
Já sedím na výdeji knih a zapisuji do databáze snad už miliontý mail v pořadí. Oči pálí, řádky se rozmazávají a navzájem kříží. Tu se mi bůhví odkaď do hlavy vkrade nápad. Proč bych vlastně knihovně také něco nenapsal. Vždyť náš Nejtek zeje prázdnotou a už jsem obdržel několik mailových proseb, aby zaměstnanci též přispěli. Proč tedy ne, ale co bych měl stvořit. Měl bych zkoušet básnit? Ba ne, na to nemám. Navíc jedna báseň už tu byla, a ta je nepřekonatelná. Míním tu o nové knihovně, kterou si mohou přečíst naši čtenáři na internetu. My jsme ji s kolegyněmi objevili zcela náhodou a po jejím přečtení jsme se bavili ještě celý den. Je to vskutku nádherné dílo, jen s jejím obsahem je pro mě těžké souhlasit. Já mám Klementinum docela rád. Ty jeho útulné chodby a sklady, nádherný strop studovny, mohutné barokní schodiště směrem na osobní oddělení a svoje kouzlo mají snad i ty nekonečné vrstvy knihovního prachu. Někdo mi může oponovat, že starý omlácený nábytek a ošklivé záchody už knihovnu opravdu nereprezentují v nejlepším světle. Ano to je pravda a já chápu, že stěhování je nezbytné, jen je mi líto té krásné atmosféry, která tím zanikne a tu nenahradí ani ona hypermoderní dejvická skleněná škatule s ještě avantgardněji vybaveným interiérem. Právě proto považuji za nutné nějak onu klementinskou atmosféru zachytit. Ovšem zaznamenat ji tak, jak to nedokáže žádná fotografie ani obraz a protože moc neumím psát básně rozhodl jsem se, že Klementinu napíšu skladbu. Když jsem konečně z klaviatury dostal melodii došlo mi, že by to přece jen chtělo slova, aby ono sdělení bylo pochopitelné pro všechny. Byl to boj, ale nakonec jsme s pomocí jedné z mých kolegyň o sobotní směně dali slova dohromady.
Vím, že to není žádné veledílo, ale přesto doufám, že se vám bude líbit. Dále mi zbývají už jen jen dvě věci. Poděkovat za spoluautorství slečně Marii Nitzschové, která obětovala svůj volný čas a pomohla mi tuto maličkost nahrát, a popřát Klementinu, aby se v budoucnu nestalo obětí ziskuchtivých majitelů zábavních podniků, aby zde nevyrostly tisíce obchůdků s kýčovitými suvenýry a aby si pořád udrželo svou důstojnou atmosféru.
Jan Věchet
Písnička knihovně
Já nebudu vůbec vám lhát,
že naši knihovnu mám tolik rád.
Škoda jen, že se má odstěhovat.
Budova skleněná
nahradit tebe má.
Klenby fresky a to všechno nádherné
změní se v malůvky příšerné.
Už v únoru máme pryč jít
málokdo bude však odsud jen chtít.
Nezbývá než slzu svou zatlačit.