Někteří řidiči si je věší na svá zpětná zrcátka, někteří je mají připevněné na palubní desce svého auta. Řeč je o panenkách pro štěstí. Někdy tyto krasavice nahrazuje jiný symbol, ať už to je hrací kostka nebo třeba i kříž a podobně. Někdy tvoří takový symbol i fotka milé bytosti, ovšem málokdo může říci, že by měl symbol živý, natož ne pro štěstí, ba právě naopak. A tuto čest, stát se symbol ne-štěstí pro řidiče a spolujezdce, jsem se po určitou dobu stala i já :o).
Jak jsem k takové poctě přišla? No, začalo docela nevinně... Jednou zjara jsme se vydali na cestu do sousedního Německa na výstavu zbraní a loveckých potřeb IWA, která se zde koná každoročně v Norimberku. Cesta tam proběhla nad očekávání dobře a i výstava se celkem vyvedla. To pravé poznání Německa nás však mělo čekat až při cestě nazpátek.
Z Norimberku jsme vyjeli o něco dříve než ostatní návštěvníci z Česka, abychom se při cestě ještě stačili někde podívat. Vzhledem k tomu, že v Německu jsou vzdálenosti přece jenom o něco delší a v neděli nemají na všech benzínových pumpách otevřeno, jako u nás, rozhodli jsme se, že si raději doplníme palivo při nejbližší příležitosti. Tak se i stalo..., ovšem autíčko po krátce „projížďce" po dálnici udělalo pr, pr, pr... a zastavilo se. Po kontrole účtenky z čerpací stanice jsme zjistili proč, došlo totiž k záměně paliva, místo nafty jsme načerpali benzín. Nevěděli jsme co si počít. To, že k tomu došlo, patrně tím, že někdo přehodil na stojanech plnicí pistole, nám nyní už moc nepomohlo. Věděli jsme, že se palivo musí přečerpat z auta ven, a to ještě nevíme, zda nebyl poškozen motor. Usoudili jsme proto, že bude nejvhodnější zavolat pomoc. Oranžový stojánek s SOS telefonem jsme našli nedaleko a po domluvě s dispečinkem jsme si, jako vycepovaní účastníci silničního provozu, stoupli za svodidla a čekali na pomoc.
Po delší době jsme se očekávané pomoci konečně dočkali. Dozvěděli jsme se, že nás odtahové auto odveze do nejbližšího městečka, kde odstaví auto do servisu. Ale vzhledem k tomu, že byla neděle, tak se nám na to někdo podívá až v pondělí. Nehledě na cenu „tohoto zdržení", byl problém v tom, že další spolujezdec měl napilno a potřeboval být druhý den doma, jinak by přišel o důležitou zakázku. O tom, kolik nás tahle „zpátečka" do nejbližšího města stála, vám nebudu ani povídat ;o). Jenže opět se nezapřeli zlaté české ručičky a český důvtip. Poté, co jsme se pokusili o to, zda by se nenašel někdo, u benzínové pumpy, kam jsme se nakonec nechali odtáhnout, kdo by nám mohl pomoci pouze vyčerpat pro nás nepoužitelnou naftu, jsme se rozhodli pro radikálnější krok... Svět je malý a v nouzi najdeš přátele. Ten den měl zrovna, sice jen o pár set kilometrů dále :o), po Německu cestu jeden náš známý, který jezdil dodávku a ještě s přívěsem. Požádali jsme ho o pomoc, zda by nám naše autíčko neodvezl a my, že částečně pojedeme s ním a kolega by se domů vrátil vlakem.
Čekání na známého bylo dlouhé, a tak jsme se vydali něco pojíst. Městečko bylo velmi malebné - staroněmecké. Po delším pátrání jsme se dostali do jedné útulné restaurace a tam jsme si čekání krátili dobrou krmí. Když nastal večer, byla tma a my byli prokřehlí na kost, objevil se konečně náš známý a my jsme zjistili, že se naše „vozítko" do jeho návěsu, ani náhodou nevejde ;o). Co teď? Nuž nebyla jiná pomoc, než že jsme autíčko naklonili, dali pod něj nádobu a po malých dávkách jsme si svépomocí zbytečný benzín vyčerpali. Do nádrže jsme nalili trochu potřebné nafty, abychom zjistili, zda je motor v pořádku. To se povedlo, motor šlapal jak hodinky. Rychle jsme doplnili plnou nádrž a ujížděli jsme non-stop až domů. Po této příhodě ve mně, kupodivu, zbyl příjemný pocit z toho, že jsme si uměli poradit a přitom poznali zapadlé, ale zato malebné německé městečko, jehož název jsem bohužel již zapomněla ;o).
Chcete vědět, jak to bylo dále s mojí „dobrou" pověstí „talismanu pro ne-šťastné návraty"? Zanedlouho poté jsem jela s Václavem Jansou, od nás z knihovny, na konferenci do Zlína. A co čert nechtěl. Přestože celou zimu, nebylo prakticky po sněhu ani památky, tak při této cestě chumelilo, že by to nezvládl snad ani Mrazík ze stejnojmenného filmu. No, tak jak to v jednom z čísel NejTku popsal sám Václav. Při cestě zpět, když jsme v rádiu poslouchali „Pána prstenů" (místo abychom svědomitě poslouchali „Zelenou vlnu" ;o), jsme najednou zůstali „viset" v koloně nabouraných a zapadlých aut, ale hlavně nákladních vozů. V této zimě jsme dlouho stáli a jen sem tam popojížděli. Cestu jsme nakonec zakončili v Praze až druhé dne - přibližně ve 4 hodiny ráno.
Při další cestě, kdy jsme jeli se skupinou knihovníků do Belgie, jsem už byla věhlasná tím, že s kýmkoli jedu, tak cesta nedopadne dobře. A taky, že ano. Cesta do Belgie byla vcelku dobrá a dojeli jsme bez jakýchkoliv větších potíží. I já sama, vědoma si svých „skrytých schopností" ;o) jsem si říkala, že i nahlas vyřčené obavy Lindy Skolkové, která s námi jela, nenabudou reálného obrazu a obavy jsou zcela zbytečné. Jenže, „čert nikdy nespí" ;o), při zpáteční cestě, kdy jsme už počítali poslední hodiny, než dojedeme autobusem domů, jsme opět zůstali „viset" na dálnici na několik hodin (ovšem se to rozsahově, ale též podmínkami ročního období - jeli jsme někdy koncem dubna - nedá vůbec srovnat s předchozími kolizemi). Důvodem, tentokrát ;o), byla nějaká „bouračka".
Co říci na závěr? Vážení, nebojte se se mnou cestovat, už dlouho jsem zase nikde nezůstala „viset"!
Šťastnou cestu všem, ze všech vašich cest
Vám přeje
Lenka Junková