Za krásného letního podvečera převládala u rodiny Cooperových příjemná atmosféra. Seděli v obývacím pokoji a povídali si se svými přáteli, které si pozvali na sklenku červeného vína.
Hovořilo se o počasí, o stálém problému Studené války, kde proti sobě bojují dvě velké mocnosti: Amerika s Ruskem a o svých ratolestech..... Uprostřed rozhovoru se Luisa zarazila a vyplašeně se rozhlížela po Davidovi. Hledali po celém domě, ale chlapce nenašli. Edwarda napadla myšlenka, kde by ten rošťák mohl být, a řekl ostatním, ať počkají uvnitř, že se půjde podívat ven. Luisa chtěla jít s ním, ale on to nevlídně odmítl. Všichni se lekli náhlé změny v jeho chování. Byl rozčílený a prskal okolo sebe nadávky.
„Bože můj, až já toho lumpa najdu, ten to ode mě schytá, vždyť je mu teprve dvanáct let a je to drobný chlapec, nemůže si takhle courat po okolí, kdykoliv se mu zamane, především večer, když už je slunce skoro za obzorem," dořekl s třesoucím hlasem a odešel z domu.

Předem věděl, že se bude procházet v dolní zahradě. Tato zahrada byla strmá k pláži a všude kvetly kaktusy všech barev, bílé, žluté..., a také okolo cesty se tyčily kaktusy různých tvarů, pocházející z Havajských ostrovů. Cesta byla upravená, vydlážděná mramorovými schody. Edward chlapce v dolní zahradě nenašel, vyšel zpátky nahoru a pak si všiml v dálce malé postavičky na úpatí skály, odkud vede ostrý svah dolů do moře, kde příliv prudce naráží na skály. Dostal strach, že se chlapci něco stane a běžel za ním, ale uprostřed cesty se zastavil a byl ohromen melodií houslí, na které slyšel v dálce hrát toho malého andílka. Nenechal si tento zážitek pro sebe a běžel pro ostatní.
Chlapec zapomněl, kde stojí, tóny houslí se rozletěly a všechno to, co prožil za svého bídného dětství, se náhle vylilo z jeho srdce vulkánem zvuků srážejících všechno, co jim stojí v cestě. Hrál jako šílený, nevěděl, jak už dlouho hraje, jenom cítil, jak mu slzy zalévají jeho velké modré oči. Slunce už pomalu zacházelo za obzor, rackové žalostně kroužili pro svůj úlovek nad rozbouřeným mořem a svojí chycenou kořist si odnášeli na úpatí útesu.
Rodina a přátelé se zpovzdálí dívali na chlapce, aniž to tušil. Celé tělo se chvělo, kolena se mu třásla, a když se už únavou zapotácel, upustil smyčec. Schoval zase housle do povlaku a sestoupil zpátky na dolní cestu směrem domů.. Tu teprve uviděl kolem sebe svojí rodinu a přátele. Všichni mu tleskali a Luisa ho vzala okolo ramen a odvedla domů.

Bylo už pozdě večer, venku se setmělo, nebe rozzářilo tisíce hvězd a v této tmavé noci ještě postupně odeznívaly tóny houslí spjaté s harmonií přírody.