Čtenář prvnička vystál frontu u služby ve Všeobecné studovně a naštvaně se zeptal: „A kde je tady ta knihovna?"

„Kdy začne ta přednáška o informačních technologiích?," zeptal se uživatel a já se orosila, protože z informačních technologií se kácím. Ale on se naštěstí ptal jen na školeníčko pro nové čtenáře.

Spadlo na mne ranní školení nových uživatelů, nic příjemného, natož veselého. A navíc na mne čekal u počítače takový, no starý, půlcentimetrové šedivé strniště kolem celé hlavy, jen jsem se modlila, aby měl v sobě „základní počítačovou gramotnost". Měl, zaplaťbůh. A nechtěl žádné úvody, šel po konkrétním dotazu. Souboje šermířské, na pistole, na nože, bylo to zajímavé. Z toho mála, co bylo v počítači v knížkách i článcích moc nadšený nebyl, skoro všechno znal, tak jsem mu navrhla návštěvu Vojenského historického ústavu pod Žižkou:
„ ... to jste moc hodná, slečno (!), já tam čtyřicet roků dělal ... "
a tak jsem mu alespoň řekla o existenci mého oblíbeného štelářku v Referenčním centru, kde jsou slovníky a encyklopedie se zbraněmi ručními, palnými, chladnými a jinými. On se omluvně usmál a ještě omluvněji mi sdělil:
„ ... skoro polovinu jsem napsal já ..."

„Máte mapu k rejstříkům ?"
„Eeee, co to má být?"
„No potřebuju vědět, co je ve kterém katalogu za lístky!"

Pátek před Velikonocemi, zmoklej mlaďoch v kulichu: „Helejte, pani, potřebuju Blesk s tim článkem, jak ta ženská zabila náklaďákem vosum lidí!"
„A víte alespoň rok a měsíc?"
„Jo, to vim přesně! Bylo to v roce 1983 nebo 1973."
„A jste si jistý, že to bylo v Blesku? Vždyť ten tehdy neexistoval!"
„Co mi tu budete vykládat, já jsem to čet!"
(Stalo se to v roce 1973, to byl ještě na houbách, ale asi viděl nedávno ten dokument na čétédvojce... Ale za blbou jsem zase byla já.)

Na téma „Co s tím uděláte":
Pan Křížek se špatnou náladou si přišel stěžovat „na ty cholesteroly, co prodáváme v bufetu".
Šéfová Vlasta se ho snažila přesměrovat jinam, protože s odbornou činností knihovny to zrovna nesouvisí. On stál umanutě na svém, že s tím něco musíme udělat teď hned. Ani odpověď šéfové - kdyby to lidi nekupovali, tak se to prodávat nebude - s ním nehnula a nakonec si ulevil:
„A napíšu to do Ptejteseknihovny!"

Podtéma myši:
Ženské zavřeštění a potom jekot:
„Tady je myyyyš! A dívá se na mě!"
Protože tady jsou myšičky stále a zatím odolávají všem deratizačním pokusům, uchlácholení té slečny jsem nechala na jednom soucitném čtenářovi. Ten se potom přišel informovat, co s tím udělám já, a odešel velmi nespokojen s mým prohlášením, že ta myš je již zřejmě přiotrávená, a tak počkáme, až chcípne. (Mám s nimi - myšmi - nevyřízené účty, tahle nebo jiná mi tady ve skříni rozcupovala darované starší povlečení, které tu čekalo, až ho na jaře odvezu na chatu.)

A ještě jeden:
Pár dní předtím jsem před pochodující myškou varovala dlouhovlasou slečnu skloněnou nad počítačem: „Haló, slečno, nelekněte se, jde k vám myš!" Ukázalo se, že je to pán, uložil si nohy na vedlejší židli a pokračoval v práci. Klídek, pohoda, mickeymauzoleum.

A zase ty normální:
Přišla stará paní, v únoru do tmavohněda opálená, scvrklá, připomněla mi paní Steimarovou. Chtěla Aškenazyho v němčině, tak jsem jí pomohla a vyplnila jsem jí i lístky. Při psaní jména čtenáře jsem se nevinně zeptala: "Jste paní Steimarová, že?"
"No to tedy néééé, já jsem Zdeňka Procházková, Štajmarka je o tři roky starší!" ohradila se uraženě. (Nedávno v tisku zmínili „štajmarčiny" devadesátiny.)
"No to se omlouvám, ale ono se to v tomhle věku už ani nepozná, ne?," opět a zase blbě jsem se snažila napravit špatný dojem.

Nová vyšší verze našeho „Alefíčka" je dost jiná než ta předchozí a často to odnášejí čtenáři, kteří si nechali udělat plastovou průkazku s fotografií. Některým platí staré dobré rodné číslo, některým již nikoliv, někteří mají nová identifikační čísla vytištěná a některým ta čísla na průkazce chybí. A některá čísla jsou tří až pětimístná a některá jsou doplněná nulami na deset míst. Blázinec. Počítač nafláká, co ho napadne, tiskárna to vytiskne a člověk čtenářský i knihovnický jen zírá.
Jeden nešťastný čtenáříček, kterému přestala fungovat jeho stará dobrá čísla, mi přišel vynadat, co že jsme mu to s jeho průkazkou provedli a protože byl ten den již několikátý se stejnou stížností, nešťastně jsem se omluvila: „Ale to nové číslo je generované počítačem, za to já nemůžu!" A on se s despektem ohradil:
„Degenerovaný jste všichni!"

Helejte, co tam mám napsat, to ID je invalidní důchod ?

Jeden od Vlasty Kostlánové, který navazuje na nejkrásnější z otřepaných vtipů o tom, jak přijde pán do řeznictví a ptá se: "Dobrý den, máte zmrzlý držky?" "Ne, my si tady topíme."
Tak tedy :
Ta letošní městská zima, to je dlouhodobý pobyt v zakouřeném mrazáku. Mrazí nás v zádech, zamrzá nám Aleph i úsměv na rtech. A do toho přijde uživatel a praví:
"Ne, já to nechci s sebou! Já si to přečtu ve studovně. Tady je tepleji než u mě doma." Nedojalo by vás to? Dojetím blíže k jaru!

Další od Vlasty: Američanka Nancy hovoří česky asi jako já anglicky, ale domluvíme se. Kouká na můj monitor, procházíme spolu záznamy v NKC a zjišťujeme, co je třeba dohledat v klasickém katalogu. Se spokojeným "tak já jdu hledat v listí" pak odchází a já jí odpouštím, že s počítačem sama zásadně nepracuje.

Z Hostivaře :
Kolegyně Tadialová obsluhovala starší manželský pár, paní měla francouzské hole a vedla hlavní slovo. Stále skákala svému manželovi do řeči a peskovala ho, no fúrie. Ten chudák si nakonec dovolil oponovat a jako důkaz použil pro knihovnu název „univerzitka". Ta ženská ho přetáhla holí a zařvala: „Nebyl jsi v univerzitce, byl jsi v Klementinu!" Chudák...

Udýchaný pán vychrlil na Lucinku:
„Mám tady malý čtyři knihy!"
Lucinka si pomyslela jako tolikrát - jó, to známe, budou velký a bude jich šest - a nahlas se vlídně zeptala:
„A na jaké jméno, prosím?"
„ No Malýýýýý a mám tady čtyři knihy !"

A ještě jeden:
Lucinka sloužila s novým nezaučeným kolegou, práce bylo hafel, dveře se netrhly.
Jeden ostýchavý pán si počkal, až bude u pultu volno, a zeptal se:
„Mám takový obskurní dotaz...." a než stačil domluvit, Lucinka ho briskně poslala na záchod:
„Na konec té chodby, skleněnými dveřmi doprava a pak už to najdete!" Pán se nedal, formuloval svůj dotaz znovu a spokojeně obdržel fundovanou odpověď.
Po nějaké době se Lucinka vrátila ze skladiště, čtenář nikde, jen na stole jeho laptop a pár věci. Podivila se, kam zmizel, a dostala od kolegy lakonickou odpověď:
„Tam, kam jsi ho od začátku posílala."

A nakonec jeden anonymní předvánoční zaměstnanecký postesk z umývárny:
..Nejenže musíme počítat xerokopie ručně, protože nejsou schopný sehnat opraváře na copyguardy, ale i záchod si musíme zalejvat kýblem!

Ukázky z korespondence:

Odpověď cizinky : „Dekuji mockrat! V takovym pripade prijdu v Klimentiniumu."

Z e-mailové korespondence: Predmet: Autor knihy
Jmeno: XXX,xxx
Text zpravy: Kdysi jsem vlastnil knihu "Smrt v hrstce pisku" a pujcil jsem ji. Samozrejme jsem o ni prisel. Rad bych si ji znovu precetl, neznam vsak autora a nejsem schopen ji nikde objevit (ani na I-netu). Autor byl snad anglican, dej se odehrava v Australii a jde vicemene o detektivku ci krimi zanr. Nevite, kdo by mohl byt autorem? Diky.

Dobrý den,
omlouvám se, že se ozývám tak pozdě, ale nechtělo se mi věřit, že v databázích se nedá objevit ani stopa po "Vaší" knize. Už jsme však vyčerpali všechny možnosti za období po r.1900. Nemůžete přidat ještě nějaký údaj (např. edici nebo přibližně rok, kdy to vyšlo ...)? Zřejmě došlo k nějakému paměťovému posunu, ale nelze říci, v čem. Nejblíže jsem se snad dostala s knihou Johna Ivese "Strach v hrsti prachu", ale děj se odehrává v Arizoně a ne v Austrálii. Máte-li zájem v pátrání pokračovat, ozvěte se mi, prosím, s novým podnětem.
Zdravím Vás
Vlasta Kostlánová, ved. odd. služeb čtenářům NK ČR

Děkuji Vám
a zároveň se omlouvám za přidělanou práci. Zcela evidentně došlo k paměťovému posunu, a to v mé centrální jednotce. Jakmile jsem si přečetl Vaši odpověď, ihned mi vše naskočilo. Máte samozřejmě zcela pravdu, jedná se o "Strach v hrsti prachu" od Johna Ivese. Ale byl jsem celkem blízko, ne? (tedy až na ten rozdíl mezi Amerikou a Austrálií) :-) Asi se už hlásí stáří a jeho věrní průvodci ...
Ještě jednou Vám děkuji.
S pozdravem
Ing. XXX, xxx

Vážený čtenáři,
děkujeme za upozornění. Jo, a všechny Vaše výpůjčky jsem Vám samozřejmě prodloužila do 24.6.06. S pozdravem X,x NK ČR
... a jeho odpověď:
Děkuji, jsem mile překvapen, že na druhé straně není blbý počítač, ale živý člověk, který něco chápe. S pozdravem Y,y

Nasbíráno o prázdninách:

My pozůstalí tady si říkáme, že prázdniny by měly nebejt - půlka lidí je buď na dovolené, anebo se už chystají, až pojedou někam nechat si šplouchat na maják ... a do toho volá nějaká paní, že jí zrovínka ve vlaku ukradli igelitku, ve které si vezla tři knížky od nás a co má proboha dělat ... co jsem si od ní vyslechla poté, když jsem jí vysvětlila, že ty knížky musí nahradit, to se napsat nedá - čekala ode mně politování nebo co, snad že jí řeknu, ať si z toho nic nedělá, že si koupíme jiné ...

... a taky volala jedna mladá, co to máme za blbý webovský stránky a ať jí hned řeknu spojení na webmastera, aby to dal do pořádku... Ale nakonec se ukázalo, že si jenom neumí objednat knížky, protože si všech patnáct titulů "dala do schránky" a čekala, kdy jí je pošleme, hihihi... Čtenáři tady kolem mě měli Vánoce, stáli a pobaveně čekali, jak to dopadne, protože venku zrovna pršelo...

... přišel čtenář, já ho pozdravila a on mi odpověděl: „Kurňa, aťjepovašem!" V prázdninové nudě jsem se zájmem čekala, jak to rozvede, ale on nic - vypadla z něj jenom normální stížnost na to „jak to, že nepůjčujeme beletrii domů, když má Městská vedle zavříno". Zklamal mě...

... přišli dva mladíci s papírem z Městské knihovny, kde byl jeden z nich vyzýván, aby konečně vrátil knihy, jinak ho poženou k soudu, a tak mi začali sáhodlouze jeden přes druhého vykládat, proč nešlo to a tamto, a hrozně se divili, že jsem je přerušila a poslala je plakat na jiný hrob, že nejsme ta správná knihovna ... „Jak to, tady je napsáno, že v kterékoliv pobočce Městské knihovny a vy jste přece nejblíž, ne?"

... volala mi do Klementina těhotná kamarádka mé těhotné dcery, zapomněla linku, a na centrále se dozvěděla, že ji nepřepojí, protože jsem umřela - ta chudera skoro potratila, jak se lekla, a když se ohradila, že to „přeci nejni možný", dozvěděla se, že tedy umřela jiná paní, noo, s podobným jménem... No to jsme instituce! Když jsem potom skoro inzultovala kamarádku z telefonní centrály, dozvěděla jsem se, že byla na obědě a že tam zaskakoval někdo jiný ...

A po prázdninách:

Uspěchaný hlas v telefonu : „Mohla bych vám říct partitůru, jestli ji máte?" „To musíte zavolat do hudebního oddělení, tady máme jen knihy, případně libreta ." „Ježiš, já jsem neřekla partitůru, já jsem říkala pár titulů, ste hluchá?"

„A TY KRABICE JSOU CO ?" - zeptal se mladý manager spřátelené firmy při pohledu na dřevěné katalogy v Hale služeb.

Po jedné průtrži mračen, kdy byla šatna plná vody (až z ní začala téct voda po schodech i sem do haly), zvonil telefon. Dlouho se nikdo neozýval, až po chvíli se dívčí hlásek ptal po zapomenutém penálu. Ujistila jsem ji, že mi sem na informace nikdo žádný nalezený penál nedal a chtěla jsem zavěsit. Ta dívčina však byla asertivně vycvičená a tvrdě mě žádala, abych se po něm (tom penálu) šla laskavě podívat. Když jsem jí řekla, že to nepůjde, protože tu máme vodu, kterou musíme zlikvidovat, vztekle mi vynadala, že tedy Národní knihovna ochotná nejni a švihla mi telefonem.

Z Hostivařského archivu:

Knihovnice (ne Češka) se zapovídala s cizincem, který uměl česky ještě míň a potom tlumočila svojí šéfové jeho prosbu po svém - že on má velké zdravotní problémy, že nemůže tohle a nemůže tamto, zuby že nemá a musí jíst jen kašovitou stravu a že ... paní Tadialová ji přerušila a chtěla vědět, o co tomu člověku jde, a dozvěděla se konečně to velké tajemství ... chtěl udělat kopie za levnější pení!

Mladá paní s malým děckem (posadila mi ho před obrazovku počítače) si přišla stěžovat, že ze tří objednaných knížek nedostala domů ani jednu. Ta první byla z počátku 20. století, takže jí knihu nemohli půjčit domů, ale převedli ji do studovny. Škandál. No a na těch dalších dvou objednávkách že byly nějaké blbé vzkazy - bylo tam napsáno, že „knihy se vracejí do skladiště v Hostivaři, objednávku prosím zopakujte" - a proč jí píšeme ty blbosti, místo aby dostala ty knížky. Vysvětlovat jí, „že kniha ještě nebyla na svém místě ve skladišti, když si ona podávala žádanku", se mi nějak nedařilo a „kdyby nepsala objednávku ručně, ale objednávala přes počítač, tak ten že by jí to řekl předem" byla věta, ze které byla evidentně mimo. Usilovně přemýšlela a překvapila mne otázkou, jak to, že žádanky do Hostivaře došly a knížky ne. S úsměvem jsem jí vysvětlila, že to bude tím, že knížky tam jezdí jednou denně autem, kdežto žádanky se faxují každou hodinu. Potom mne požádala (dítě začalo vřískat), abych jí ty knížky znovu objednala za měsíc. Oddychla jsem si a zeptala se na datum. „Jaký datum?" „No datum, kdy sem příště přijedete, aby tady ty knížky na Vás počkaly." „A jak to mám vědět, co?" osopila se na mne, zahákla si dítě do podpaží a zmizela.

Katku v recepci u předních informací zmrazil pán s požadavkem, že chce koupit dudy. Dudy? Tady?? V knihovně??? Potom se ukázalo, že ve vitrínkách kolem je nabízena jedna publikace o tomto artiklu - no, stane se.

Starší čtenář na mě u informací rozčileně spustil, že tady (v Česku) třicet let nebyl, a že to máme všechno jiný a jak se v tom má vyznat?!? Po vyslechnutí jeho požadavků jsem ho nasměrovala na starý „papírový" katalog s tím, že ty nové tituly že si bude muset najít v počítači. Shovívavě se uchechtl a pravil, že on je filozof a že ho ani nenapadne, aby na TO šahal. S úsměvem jsem odvětila, že je to jeho volba a že všichni máme nějaký světový názor. A bylo dlouhé ticho. Já čekala, až odejde, on čekal, až se dám do vyhledávání v počítači. Vyhrál - nikdo zrovínka mé služby nepotřeboval, a tak jsem kapitulovala a hledala. Při objednávání se ukázalo, že ještě nemá čtenářský průkaz. Od registrace se za chvíli přiřítil zpátky, že mu průkazku nechtějí udělat, on že občanku s sebou zásadně nenosí, a ať s tím koukám něco udělat. Potlačila jsem krevní tlak tak nízko, jak jen to šlo, ale stále hodně vztekle jsem mu doporučila, aby buď slevil ze svých zásad, anebo si pořídil na práci lidi - a čekala jsem výbuch s hrozbou stížnosti našemu generálnímu řediteli. Nekonal se, ještě hodinu potom jsem ho viděla mezi katalogy, jak hledá a píše. Rukou.

... a čtenáře potkáš všude : naše malá Himalinka (s krosnou na zádech a k nepoznání utahaná vedrem a námahou), narazila o dovolené v teplicko-adršpaškých skalách na jednu uživatelku. Radostně se k ní hlásila, ta čtenářka, a nebyla k odejití.

A příště v Jilské, ve výtvarných potřebách (za klementinskými humny) , Himi kupovala manželovi k velice kulatým narozeninám nějaká speciální dlátka a udělátka na dřevo, ceny na držátkách byly vyšší než minule a počet vybraných dlátek také narůstal nad limit, který si stanovila. Ale to české furiantství („ten punč platím já!") v ní bouchlo a ona se slyšela, jak statečně říká : „Jen si vyber, já to zaplatím, však si dobře vydělám!" Vedle stojící zákazník vytřeštil oči: „No to jsem ještě nezažil!" „To víte", povídá Himi sarkasticky, „my v knihovně jsme v balíku!" Pán zaostřil, pak se chytil, poznal malou knihovnici z velké Haly a kontroval: „Ale to néé, paní Tafatová přeci napsala, že ..." a Janinka se kácela, její manžel radostně vykřikoval, že jsou kolegyně a prodavačka jenom zírala (pán citoval klasický výrok z „Klementina-Dementina", kdy sestra invalidy shání pro bratra šikovné místo, aby si moc nevydělal a nepřišel o svůj důchod - a v knihovně konečně uspěje).

Bonbonek nakonec:

Předvánoční SKIPácký večírek v Klementinu, s docentkou Vodičkovou vzpomínám na bývalé spolužáky, někteří jsou již v důchodu (příští rok to čeká i mne), a ona si povzdechne: " ... ale to je hrozné, jak mi stárnete!

A úplně nakonec přidávám i něco málo z Městské knihovny v Praze, konkrétně z pobočky v Korunní:

Přijde paní (evidentně Ruska) do dětského oddělení. V ruce třímá mobil. Přijde k pultu a říká: "Dcera mě posílá, že se mám poptat po těhle knížkách." Čte z telefonu : "Opchod se zapomenutymi mapami" Knihovnice:" Ano, tu máme, ale je půjčená!" Ona: "A ještě jednu knížku tu mám. Kupomeranče." Knihovnice: "Prosím???" Paní nahne ke knihovnici telefon a ta čte: " a kuppomeranče" (dohromady). Knihovnice se obrátí na čtenářku a překládá: "Máte koupit pomeranče." :-)))

Před chvílí tu byli v našem dřevěném hradu tři takoví malí chlapečci ... jednomu bylo asi tři a půl a těm dvěma tak kolem pěti let. Živě tam debatovali o všem možném a ten mrňous se je pořád snažil trumfovat, jak všechno ví líp než oni. Furt jim všechno vysvětloval,zkrátka papulu nezavřel. Ten jeden starší pak vylezl z hradu, zahlédnul knížku o traktoru, chňapnul po ní a uznale hvízdnul: "TÝÝ VOLÉÉ". Ten malej rozumbrada přišel k němu a naprosto bezelstně s vážnou tváří pravil: "TO NENÍ TYVOE, TO JE TLAKTOL!" Tohle prostě nevymyslíte! To se musí zažít :o))!