Dneska ráno, než jsem se pustil do psaní, mi některé ty „osmičkové" roky proběhly hlavou: na zimu 1948 si moc nepamatuji, jen že byla dlouhá, nepříjemná, studená, ale ta další 1949 byla ještě drsnější, potom v zimě 1968 si pamatuji, jak jsme někde na horské chatě poslouchali z radia slova do té doby veřejně neslýchaná jako demokracie, stávka a podobně, vášnivě se hádali a těšili se na jaro; zima 1978 byla plná článků o ztroskotancích - a nám se nějakým řízením osudu podařilo poprvé v životě podívat na lyže do Alp; na rok 88 kromě osobní vzpomínky, že jsem přišel do Národní (tehdy vlastně ještě Státní) knihovny, jen to, že snad už každému bylo jasné, že režim „dlouho" nevydrží, otázka byla jaké to „dlouho" bude mít trvání. No a 98 - to jsem vlastně první celý rok řediteloval, po pravdě řečeno se rozkoukával, co a kde bych rád změnil. Snad jsem toho zatím moc nepokazil.
A máme zase „osmičkový" rok, doufám, že nám nevyvede žádné překvapení. Jedno prastaré už připomněl Pavel - na Nový rok před 290 lety začal pan profesor Willenberg se svou vytouženou výchovou panských i měšťanských synků v „ingenieurkunstu" - moc slavně to nedopadalo, technická výchova mládeže asi nebyla, a ani dnes není to, po čem mladá srdce touží, i když nakonec právě technická zručnost, schopnost improvizace a aspoň jakés takés základy technického vzdělání jsou největší nadějí téhle země v globální rvačce o místo na slunci. A soudím, že náš nový domek by měl být interpretován jako potvrzení našeho milého státu, že právě proto, právě sem lije ty dvě miliardy raději než do nevyhovujících transportérů či kam. Snad se nám to společně všechno povede.

K tomu hodně sil i radosti přeje
Váš říďa