Kdo nezažil, nepochopí. Promenádují se všude. A všude také trousí trus. Na zídce, na parapetech, na betonu na zemi, na skříňkách s květinami i pod nimi. Občas nějaký čerstvý kousek objevím i na vypraném a zrovna pověšeném prádle.

A nezabírá na ně nic.

S rozumnou domluvou jsem nepochodila. Vlídné rady jako „U Vondráků by se vám líbilo víc, mají moc hezky kytičkovanou dlažbu…“ nebo „Od Vinšů v osmém patře by byl lepší výhled než od nás ze čtvrtého..“ vůbec nebrali na vědomí.

Vždy na obranu balkonu výstražně připravené koště a kýbl s vodou jejich drzostí a suverenitou, s jakými balkon okupují, také neotřásly.

Když jsem objevila pod jednou z balkonových skříněk z větviček a trávy uplácané hnízdo a v něm 3 vajíčka, srdce se mi sevřelo. Co teď? Cloumalo to se mnou. Říkala jsem si: přece nevyhodíš 3 vejce, to je jako kdyby tobě někdo zabil děti. To přece nemůžeš té holubici udělat… Tak benevolentní jsem byla! ;-) Jen jsem – na svoji obhajobu – řekla: Tak dobrá. To je ale opravdu naposledy! Až vyletí z hnízda, máte šlus! Do té doby něco objevím, jak vás odtud dostat! (..a chodila pokorně kontrolovat, jak vypadá stav; jestli už se něco klube, proč na nich ta holubice proboha nesedí, vždyť nastydnou!.. a tak podobně)

Nicméně touto mojí benevolencí jsem pravděpodobně vyřkla nad balkonem ortel. Holubi si ho zřejmě v sobě geneticky zakódovali jako svoje rodiště a domov, a proto se tam stále vracejí. Dobří i zlí. Vždy další a další generace. Rok co rok. To je jediný vysvětlitelný důvod, proč si vždy vyberou právě ten náš (balkon), a ne některý z 98 okolních.

Jak už jsem jednou napsala, nezabírá nic. A holubi stále trousí a trousí.

Nepomohla ani blýskavá cédéčka, zavěšená na prádelní šňůře, ani otáčející se větrníky zasazené do truhlíků. Prostě nic.

Až jednou mi kolegyně Pučová poradila: „A proč si nepořídíte na okno nějakou maketu dravce?“

No jo… Že mě to dřív nenapadlo! To jsem ještě nezkoušela! A s velkými díky utíkala nápad zrealizovat.

Co nálepku na okno. Koupila jsem rovnou napodobeninu ptáka! Nejsem si sice tak jistá jestli dravce, ale tvářil se dost výhrůžně…

A bude! Konečně si na balkon pořídím stolek s křesílkem a konečně budu na čisťounkém balkónku popíjet ranní víkendová kafíčka a číst noviny. Ta představa mě úplně nadchla. A dodala sílu k tomu, abych za pomoci různých sav balkon pořádně vydrbala a zbavila trusu a baktérií. (Vždyť je to přece naposledy! Pak už ho budu jenom stírat.)

A potom, takřka slavnostně, zavěsila dravce na provázek do prostoru.

A čekala.

Co se dělo pak by snad nezrežíroval ani známý mistr hororu.

K dravci se začli slítat nejen holubi z našeho butovického sídliště, ale i z dalekého širokého okolí. Jistě by k nám dolétl i Junkovic holoubek z jinonického útulku, kdyby oba příběhy do sebe časově zapadaly. Všechny zajímal ten zvláštní pták, kterého viděli poprvé v životě, který měl tak zajímavě pestrobarevná křídla a který si zlehka a koketně jen tak poletoval. Přetahovali se o to, kdo u něj může posedět. Ten nejzdatnější to vydržel hodiny. Posléze i dny. Tokal a tokal. A toužebně vzhlížel.

foto: holubí námluvy

A tady příběh končí. Žádný happy end. Po týdnu jsem odložila exotického opeřence někam do skříně a přestala snít o víkendových ránech. Naštěstí pro letošní zimu holubi zvolili jiné útočiště, ale věřím, že s nadcházejícím jarem svedu další boj. Zatím nabírám síly. A připravuji se teoreticky. Studuji dostupné materiály a brouzdám po netu. Ještě jsem to nevzdala!!! J

Mým favoritem pro letošek budou kachny. Totiž… „pestrobarevná dekorace a účinný plašič ptáků“, jak hlásá reklama. Tři letící kachny ze dřeva, každá velká 24 x 15 cm! No posuďte sami, nejsou úžasné..? :-)

Jen aby se to ale nezdálo i těm holoubkům… :-)